Rusko čeká problém větší, než si umí představit. Pobaltské země mu chtějí odstavit tranzit obilí

Když v srpnu 2026 série ukrajinských úderů poškodila klíčovou exportní infrastrukturu v Novorossijsku, největším ruském černomořském přístavu, Moskva udělala to, co se od ní čekalo: hledala objížďku. Železniční rezervace do ruských baltských přístavů vyskočily na pět milionů tun, téměř na úroveň šesti milionů tun zarezervovaných pro Novorossijsk a Tuapse. Jenže právě ve chvíli, kdy se severní trasa mění z okrajové na životně důležitou, Litva a Lotyšsko přicházejí s jasným vzkazem: tahle cesta se zavírá.

Jih přestal fungovat, sever nestíhá

Čísla mluví jasně. V exportní sezoně červenec 2025 až červen 2026 prošlo přes azovské a černomořské přístavy 46,3 milionu tun ruského obilí, devadesát procent veškerého námořního exportu. Ruské baltské přístavy Vysotsk, Usť-Luga, Petrohrad a Kaliningrad odbavily za stejné období jen asi milion tun. Jih a sever nebyly rovnocenné alternativy; byly to dálnice a polní cesta.

Srpnové útoky na Novorossijsk tu polní cestu proměnily v nouzový koridor. Podle Reuters analytici odhadují, že všechny ostatní ruské přístavy plus pozemní doprava by při větším výpadku jihu zvládly nanejvýš zhruba polovinu běžných objemů. Rusko tedy nesáhlo jen po vlastních severních přístavech, ale začalo masivně využívat tranzit přes pobaltské státy, zejména přes lotyšské přístavy a litevskou Klaipėdu.

Pobaltí říká dost

Reakce přišla rychle. Lotyšský premiér 2. září 2026 nařídil mimořádnou prověrku původu tranzitního obilí v lotyšských přístavech a svolal jednání kabinetu na 4. září. O dva dny později litevský premiér veřejně prohlásil, že litevská infrastruktura „nebude používána pro export ruského obilí“. Klaipėdský přístav přitom jen za prvních osm měsíců roku 2026 přeložil 47 tisíc tun ruského obilí, převážně kukuřice dopravené po železnici z Kaliningradské oblasti.

Nejde přitom o prázdná slova. Obě země už mají funkční právní rámec:

• Lotyšsko v dubnu 2026 prodloužilo národní zákaz dovozu zemědělských produktů z Ruska a Běloruska a v srpnu rozšířilo seznam zakázaného zboží.
• Litva od června 2024 zakazuje dovoz určitých ruských zemědělských produktů a vybudovala laboratorní systém ověřování původu obilí, který chce sdílet s dalšími státy regionu.
• Obě země koordinují kontroly přímo s Ukrajinou, která má zájem na tom, aby se přes Balt nevyváželo i obilí ukradené z okupovaných území.

Je tu ale důležitý právní detail. Dosavadní předpisy obou zemí míří primárně na import, tedy na zboží, které vstupuje na domácí trh. Tranzit, kdy obilí jen projede přes přístav do třetích zemí, je právně o patro složitější. Úplné plošné zastavení tranzitu by vyžadovalo nový legislativní krok. Politický směr je ale jednoznačný a podle nás je otázkou týdnů, ne měsíců, kdy dostane konkrétní právní formu.

Proč EU nechala tranzit otevřený

Pobaltská iniciativa vyplňuje mezeru, kterou vědomě ponechala Evropská unie. Rada EU v květnu 2024 zavedla prohibitivní cla na dovoz ruských a běloruských obilných produktů na unijní trh, ale výslovně uvedla, že opatření se nevztahují na tranzit přes EU do třetích zemí. Logika byla pragmatická: chránit evropské zemědělce před levným ruským obilím a zároveň se vyhnout obvinění z blokování globálních dodávek potravin.

Česko přitom patřilo mezi státy, které tlačily na tvrdší postup. Tehdejší ministr zemědělství Marek Výborný v březnu 2024 otevřeně usiloval o zařazení ruských obilovin a olejnin na sankční seznam. Pro českého spotřebitele je nicméně přímý dopad omezený; Ministerstvo zemědělství uvádí, že Česko je v produkci obilovin soběstačné. Nepřímý tlak přes světové ceny komodit ale existuje: FAO v září 2026 zaznamenala meziměsíční růst světových cen pšenice o 2,6 procenta, částečně právě kvůli černomořské nejistotě. Chicagské futures na pšenici po srpnových útocích vyskočily zhruba o tři procenta.

Logistická past, ne konec exportu

Rusko nepřestane vyvážet obilí. To je třeba říct jasně. Ale ocitá se v logistické pasti, ze které se snadno nevymotá. Jih je po útocích nestabilní. Sever nemá kapacitu; ruské baltské přístavy zvládnou odhadem maximálně sedm milionů tun ročně. A tranzit přes pobaltské státy, který měl podle některých odhadů dosáhnout pěti až šesti milionů tun za sezonu (s potenciálem až deseti milionů při zapojení Estonska), se právě zavírá.

Výsledek? Vyšší logistické náklady, pomalejší odbyt, tlak na skladovací kapacity a slabší vyjednávací pozice ruských exportérů na světových trzích. Pro zemi, která se prezentuje jako obilní velmoc a používá potraviny jako geopolitický nástroj, je to víc než nepříjemnost.

Největší problém pro Moskvu nastane tehdy, pokud Pobaltí zavře trasu dřív, než se černomořská infrastruktura plně obnoví. V tu chvíli nejde o ztrátu jedné z mnoha cest, jde o sevření nouzového plánu v okamžiku, kdy žádný jiný nouzový plán neexistuje.