Rusko má sice ropu, ale ne palivo. Ukrajinci rozložili rafinerie tak, že nepokryjí ani domácí spotřebu

Ropa teče z vrtu. Benzin, nafta a kerosin ale vznikají až v rafinerii, v komplexu destilačních kolon, krakovacích jednotek a hydrotreaterů, které surovou ropu rozloží na použitelné frakce. Právě tyto uzly se staly hlavním cílem ukrajinské dronové kampaně. Nejde o útok na těžbu. Ukrajina systematicky ničí nejsložitější článek řetězce mezi vrtem a pumpou. A výsledek se projevuje od moskevských čerpacích stanic až po mongolské příděly nafty.

Jedna rafinerie za tři dny

Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) byla v prvních osmi měsících roku 2026 ruská rafinerie úspěšně zasažena v průměru jednou za tři dny. Některé závody blízko ukrajinských hranic čelily už desátému až patnáctému zásahu. IEA pracuje s 32 hlavními ruskými rafineriemi a u většiny z nich eviduje opakované útoky, které prodlužují odstávky daleko za horizont běžné údržby.

Nejviditelnějším příkladem je moskevská rafinerie. Reuters v červnu popsal, že po sérii zásahů přišla o obě hlavní zpracovatelské linky, jedna tvořila 53 % kapacity, druhá 47 %. Oprava byla odhadnuta nejdříve na rok 2027. Nejde přitom o výjimku, ale o ilustraci vzorce: drony necílí na skladovací nádrže, ale na zpracovatelské jednotky, jejichž obnova trvá měsíce.

Čísla mluví jasně. V roce 2024 Rusko zpracovalo 266,5 milionu tun ropy, což odpovídá zhruba 5,35 milionu barelů denně. IEA pro zbytek roku 2026 i pro rok 2027 počítá jen se čtyřmi miliony barelů denně. Propad o čtvrtinu.

Zákazy, dovozy a horší benzin

Moskva reagovala kaskádou krizových opatření. Vláda zakázala vývoz benzinu, nafty, lodních paliv a dalších plynových olejů do 31. ledna 2027. Samostatným nařízením zakázala export leteckého paliva do 30. listopadu 2026. A udělala ještě něco, co prozrazuje skutečnou hloubku problému: mimořádně povolila prodej paliv nižších emisních tříd Euro 2, 3 a 4 až do července 2027. Stát fakticky přiznal, že nemá dost kvalitního benzinu, a tak snížil laťku.

Na burze SPIMEX, kde se obchoduje většina ruských paliv, kombinovaný denní prodej benzinu a nafty klesl z lednových 118 až 150 tisíc tun na 80 300 tun denně v červnu. Meduza nad burzovními daty spočítala, že letní spotřeba benzinu činila nejméně 110 tisíc tun denně, zatímco výroba spadla k 90 tisícům. Na konci srpna Reuters uváděl produkci už jen na úrovni 70 % domácí poptávky.

Rusko proto začalo palivo dovážet. Přesměrovalo zásoby ze Sibiře, aby pokrylo Moskvu. Navýšilo odběr z Běloruska. A potvrdily se i první námořní dodávky benzinu z Indie, paradox, který dokonale ilustruje situaci: země s jedněmi z největších ropných rezerv na planetě nakupuje hotový benzin na druhém konci světa.

Fronty u pump a ohrožená sklizeň

Krize není jen číslo v tabulce. Reuters popsal fronty, příděly a omezení prodeje napříč ruskými regiony, od Krasnodarského kraje po Dálný východ. V Moskvě se podařilo první vlnu nedostatku do poloviny července ztlumit přesměrováním sibiřského paliva, ale už v srpnu se omezení vrátila po nové vlně útoků.

Ruská ministryně zemědělství Oksana Luťová v červenci připustila „obavy o palivo ve všech regionech“. Analytická firma SovEcon pro Reuters odhadla, že pokud se problémy protáhnou přes druhou polovinu roku, Rusko může dodat na světový trh o 5 až 10 milionů tun pšenice méně. Nafta totiž neznamená jen auta. Znamená kombajny, nákladní přepravu obilí, chladicí řetězce.

Putin 28. června připustil „určitý nedostatek“, ale tvrdil, že vojenské operace tím zasaženy nejsou. To je důležitá formulace, ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že prozrazuje priority. Armáda má přednost. Náklady krize proto jako první nesou civilní pumpy, regionální doprava a zemědělství. Vojenský efekt se projevuje spíš přes vyšší náklady, složitější logistiku a horší dostupnost dieselu v zázemí.

Krize přetekla přes hranice

Ruský palivový problém přestal být jen ruským. Kyrgyzstán, který dovážel z Ruska přes 90 % benzinu, musel žádat sousedy o pomoc se stabilními dodávkami. V Mongolsku, kde ruské palivo tvoří dominantní podíl spotřeby, se v srpnu objevily fronty a omezení prodeje. Jakmile Moskva přestává být spolehlivým dodavatelem základní komodity, ztrácí jeden z nejpraktičtějších nástrojů svého vlivu ve Střední Asii.

Pro Evropu a Česko je situace jiná. EU po embargu z roku 2023 ruské rafinované produkty přímo neodebírá a česká vláda od dubna 2025 komunikuje definitivní konec závislosti na ruské ropě díky ropovodu TAL/IKL. Letecké palivo JET A-1 pro pražské letiště dodává ORLEN Unipetrol z kralupské rafinerie. Přímá vazba je tedy minimální. Nepřímý dopad ale existuje: globální trh se středními destiláty reaguje na ruský výpadek. Evropský crack spread na diesel ARA v polovině července vyskočil na 70,3 dolaru za barel, nejvýš od března. Tento cenový tlak se přelévá i do středoevropských cen nafty.

Systémové opotřebení, ne jednorázový výpadek

IEA neočekává návrat ruského zpracování na předválečnou úroveň ani v roce 2027. To je klíčová informace. Nejde o pár týdnů oprav po jednom útoku, ale o vleklé opotřebovávání celé rafinerské sítě, kterou Rusko nedokáže chránit ani opravovat dostatečně rychle. Opakované zásahy vyprazdňují regionální rezervy, nutí stát k improvizacím a posouvají problém z jednoho sektoru do dalšího, z pump na pole, z pole na exportní terminály.

Ukrajina nemusí Rusku „vzít ropu“. Stačí mu opakovaně rozbíjet to, co z ropy dělá palivo. A právě to dělá, jednou za tři dny.