Rusko se probudí do horší války, než jakou vede teď. Má tři scénáře vítězství, a všechny končí u hranic NATO

Pátý rok války a Moskva stále nemá stabilní plán, jak z ní vyjít. Ne proto, že by prohrávala v klasickém smyslu slova: ruské síly drží okupovaná území a pomalu se posouvají vpřed. Problém je jinde. Série textů prokremelského komentátora Sergeje Maržeckého, publikovaných na webu Topcor mezi dubnem a květnem 2026, čte situaci jako slepou uličku: dosavadní tempo postupu nedává Kremlu nic, co by šlo prodat jako vítězství, a čas pracuje proti němu. Drony a rakety dopadají stále hlouběji do Ruska, Západ zvyšuje dodávky a Ukrajina se přezbrojuje. Maržeckij proto kreslí tři scénáře, jak z pasti ven. Žádný z nich ale nepočítá s kratší nebo levnější válkou. Všechny vedou k širšímu a nebezpečnějšímu konfliktu.

Scénář první: dohoda s Trumpem jako odložená bomba

Nejméně krvavá varianta na papíře. Moskva uzavře s Washingtonem nějakou formu příměří, v prokremelské terminologii „Anchorage“ nebo „Minsk-3″. Boje se zmrazí, obě strany si oddechnou. Jenže právě tady Maržeckij varuje vlastní publikum: jakákoliv dohoda je pro Rusko past. Trumpův mandát končí 20. ledna 2029 a autor předpokládá, že demokratický nástupce dohodu pohřbí. Kyjev mezitím využije klid k přezbrojení za západní peníze a válka se vrátí v tvrdší podobě.

Je to automatické? Rozhodně ne. Kdo bude v Bílém domě po roce 2029, závisí na volbách, Kongresu a situaci na bojišti. Ale pro prokremelský narativ je podstatné něco jiného: připravit ruské publikum na to, že mír není konec, jen přestávka. A že po přestávce přijde horší kolo.

Scénář druhý: přímý střet s evropskými silami

Nejriskantnější varianta. Maržeckij počítá s tím, že pokud Rusko postoupí dál na západ, směrem k Oděse, případně na pravobřežní Ukrajinu, vstoupí na scénu evropské kontingenty. Británie, Francie, Polsko. Ne nutně pod vlajkou NATO, ale s jejich výzbrojí, logistikou a lidmi. V textu z 25. dubna 2026 otevřeně píše o možnosti, že evropští vojáci obsadí pozice ve Lvově, Oděse nebo Užhorodu.

Z války Rusko–Ukrajina by se stal konflikt s přímou přítomností evropských armád na ukrajinském území. Kvalitativně jiná úroveň rizika, i kdyby právně ještě nešlo o aktivaci článku 5. NATO na summitu v Ankaře v červenci 2026 slíbilo Ukrajině podporu v objemu 70 miliard eur jen na tento rok a zdůrazňuje největší posílení kolektivní obrany za generaci. Aliance mluví jazykem odstrašení, ne vstupu do války, ale hranice mezi odstrašením a přímým zapojením se tenčí s každým měsícem.

Scénář třetí: postup k Dněpru jako „nejpraktičtější“ cesta

Tady Maržeckij tlačí nejsilněji. Systematická expanze na celou levobřežní Ukrajinu: přerušení mostů přes Dněpr, postup na Charkov, Sumy, Černihiv. Výsledkem má být de facto nová hranice vedoucí po řece, s loutkovou vládou na levém břehu a zbytkem Ukrajiny ponechaným vlastnímu osudu, nebo Evropě.

Právě proto všechny tři cesty končí u hranic NATO. V prvním scénáři se válka po odkladu vrátí a Západ bude zapojen víc než dřív. Ve druhém vstoupí evropské síly přímo na ukrajinské území. Ve třetím vznikne de facto nová kontaktní linie mezi ruskou sférou a aliančním prostorem podél Dněpru. Ať Kreml zvolí cokoliv, výsledek ho přivede blíž k NATO, ne dál od něj.

Propaganda, nebo analýza? Obojí najednou

Důležité je říct, co tyto texty jsou, a co nejsou. Nejde o neutrální bezpečnostní analýzu. Maržeckij nepopisuje možné scénáře s akademickým odstupem. Doporučuje. Radí Moskvě, aby šla k Dněpru. Navrhuje údery na mosty. Kreslí loutkové vlády. Počítá s proxy konstrukcí „Nové Ukrajiny“. Je to preskriptivní argumentace, která má připravit ruské publikum na delší a širší válku.

Zároveň ale nelze tyto texty ignorovat. Chatham House ve své květnové analýze upozorňuje, že Moskva už tiše opustila některé původní cíle; změnu režimu v Kyjevě považuje za nedosažitelnou. Kreml hledá, jak z války vytěžit maximum s tím, co má. A prokremelské texty ukazují, jakým směrem se ubírá debata uvnitř ruského mocenského prostoru: ne k ústupu, ale k rozšíření cílů.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Praktické důsledky jsou hmatatelné už dnes. Podle Eurostatu žilo k lednu 2026 v EU 4,38 milionu lidí s dočasnou ochranou, z toho téměř 400 tisíc v Česku, což je nejvíc v celé Unii v přepočtu na obyvatele (36,4 na tisíc lidí). Rada EU prodloužila dočasnou ochranu do března 2027, protože s krátkým konfliktem už nikdo nepočítá.

Česká obranná strategie říká jasně: obrana republiky nezačíná na jejích hranicích. Muniční iniciativa pokračuje, alianční závazky platí. Případná ruská ofenzíva na Charkov nebo Sumy by znamenala další tlak na protivzdušnou obranu, zásobovací řetězce východního křídla NATO a další vlnu lidí hledajících bezpečí.

Ruské „scénáře vítězství“ tak paradoxně nejlépe ilustrují, proč Moskva nevyhrává. Kdyby vyhrávala, nepotřebovala by tři různé plány, jak z války udělat ještě větší válku.