„Rusko už nechce vzdělané lidi, univerzity jsou přežitek.“ Kreml ničí inteligenci jako správní komunisté

Nejde o zavírání univerzit. Kreml neposílá tanky na kampusy a nepalí knihovny. Dělá něco sofistikovanějšího a v důsledku možná účinnějšího: systematicky mění vysoké školství z prostoru širokého vzdělání na státem řízenou linku na výrobu kádrů. Ministr vědy a vysokého školství Valerij Falkov to říká otevřeně: Rusko má prý „paradoxní situaci“, kdy je hodně studujících, ale chybějí kvalifikované pracovní síly. Jeho řešení? Méně studentů, víc dělníků. A stát rozhodne, kdo bude co.

Stát si bere klíče od univerzit

Od 1. září 2025 platí zákon, který vládě dává pravomoc regulovat objem placeného studia na vysokých školách. Pro akademický rok 2026/27 už kabinet schválil konkrétní limity pro 40 studijních směrů, 28 bakalářských a 12 specializačních. Prakticky to znamená, že o části kapacit už nerozhodují samy univerzity, ale ministerstvo a vláda.

Současně v roce 2025 vzrostla průměrná cena placeného studia o 12 procent, mimo Moskvu zhruba o 11,3 procenta. Kombinace je jednoduchá a krutá: méně míst za víc peněz. Pro rodiny ze střední třídy, které si dřív mohly „dokoupit“ dětem vstup do prestižních civilních oborů přes komerční studium, se brána zužuje. Kdo nemá na drahé studium a nedostane se na rozpočtové místo, půjde rovnou do práce.

Falkov přitom veřejně uvádí, že nejde o likvidaci vysokého školství, ale o „přehodnocení pojmu vysokoškolské vzdělání“. Univerzita už nemá být univerzální cesta pro široké vrstvy. Má být nástrojem, který dodává ekonomice přesně ty lidi, které stát zrovna potřebuje.

Komunistická logika v novém kabátě

Kdo zná sovětské dějiny, pozná vzorec. Sovětský systém plánoval počty studentů podle potřeb státu, zvýhodňoval pracovní a venkovský původ, zaváděl takzvané rabfaky (dělnické přípravky) a systematicky omezoval přístup „inteligence“ k univerzitám. Vzdělání nebylo právo jedince, ale investice státu do vlastních kádrových potřeb.

Současná politika Kremlu se liší v rétorice, ne v logice. Falkov nemluví o třídním boji, ale o „zaměstnatelnosti“ a „kvalitě“. Výsledek je ale podobný: centrální řízení oborové skladby, podezřívavost vůči autonomii univerzit a chápání vysoké školy jako dodavatele pracovní síly. Stát, který začne vzdělání dávkovat hlavně podle okamžité užitečnosti, neoslabuje jen univerzity, oslabuje schopnost společnosti reprodukovat nezávislou inteligenci.

Podle vládních materiálů potřebuje Rusko do roku 2030 přilákat do civilních odvětví přes 2,2 milionu lidí. To je obrovské číslo a vysvětluje motivaci: válka vysává pracovní trh, demografická křivka klesá a průmysl volá po rukách. Kreml reaguje tím, že se snaží co nejrychleji přesměrovat mladé lidi z poslucháren do fabrik.

Robotizační ambice bez lidí, kteří by je naplnili

Tady začíná rozpor, který si Kreml sám vytvořil. Rusko má národní projekt automatizace s cílem dosáhnout do roku 2030 hustoty 145 průmyslových robotů na 10 tisíc zaměstnanců. Zní to ambiciózně, dokud se nepodíváte na startovní čáru.

Mezinárodní federace robotiky (IFR) uvádí pro rok 2023 světový průměr 162 robotů na 10 tisíc zaměstnanců v průmyslu. Jižní Korea má 1 012, Čína 470, Německo 429, Japonsko 419. A Rusko? Ministr průmyslu Anton Alichanov uvedl pro konec roku 2024 číslo 29. O rok dříve to bylo 19. Metodika se od IFR liší, ale propast je řádová, ne kosmetická.

Robotizační skok vyžaduje inženýry, IT specialisty, výzkumníky, manažery a kvalitní univerzity, které je produkují. Stát může vytvořit úzké prioritní kapsy pro vybrané technické obory, a pravděpodobně to dělá. Jenže masivní technologická transformace se nestaví na pár elitních programech. Staví se na široké vzdělané základně, ze které vyrůstají inovace. Právě tu Kreml ořezává.

Demografický výhled situaci dál komplikuje. Podle Rosstatu bude podíl obyvatel v produktivním věku vrcholit kolem let 2034–2035 na 61,8 procenta a poté klesat. Podíl mladších klesne z 18,5 procenta v roce 2023 na 15,6 procenta v roce 2045. Méně mladých lidí vstupujících do systému znamená větší tlak stáhnout každou silnější kohortu co nejrychleji do práce, a menší prostor pro dlouhé studium.

Co to znamená pro Česko

Česká republika už dopady ruské vzdělávací politiky pociťuje, i když nepřímo. Podle ČSÚ bylo v roce 2025 na českých vysokých školách 3 904 studentů z Ruské federace, o 51,5 procenta méně než v roce 2021. Poprvé v roce 2023 je předběhli Ukrajinci, kterých na českých univerzitách studuje 8 442.

Po únoru 2022 Česko zpřísnilo přijímání pobytových žádostí ruských občanů a české univerzity začaly rušit smlouvy s ruskými institucemi. Masarykova univerzita ukončila spolupráci se čtyřmi ruskými školami jen pár dní po invazi. Institucionální vazby budované desítky let se rozpadly během týdnů.

Pro mobilnější a bohatší ruské rodiny, které hledají únik před zužujícím se vzdělávacím systémem, Česko dnes není snadná destinace. Vízový režim zůstává přísný. Riziko odlivu mozků z Ruska existuje, ale proud neteče primárně sem.

Krátkodobá úleva, dlouhodobá past

Kremlova logika má krátkodobou racionalitu: válka a průmysl potřebují ruce, ne filozofy. Přesměrovat část mladých rychleji do výroby může na pár let zmírnit nejhorší personální deficit. Jenže země, která chce současně robotizační skok, technologickou suverenitu v oblasti AI a konkurenceschopný průmysl, si nemůže dovolit zúžit vysokoškolskou základnu na pouhý kádrový automat. Sovětský svaz to jednou zkusil. Skončil s jadernými zbraněmi a prázdnými regály.