Rusové paralyzují Černé moře. Země NATO nadále zásobují Ukrajinu po souši, nikdy ji nenechají padnout

Třicetiminutová cesta se pro obyvatele jihozápadní Oděské oblasti změnila v tříhodinovou objížďku. Jenže nejde jen o místní dopravu. Most v Zatoce je jediný přímý železniční a silniční přechod přes liman v tomto úseku a jeho opakované vyřazování z provozu je součástí širší ruské kampaně, která míří na logistické tepny ukrajinského jihu. Cílem není symbolické gesto: Moskva chce zdražit, zpomalit a zkomplikovat tok zboží, zbraní i obilí směrem k dunajským přístavům, které po roce 2022 narostly na téměř šestinásobek předválečné kapacity. Podle aktuálních hlášení byly při posledním útoku vážně poškozeny nosné konstrukce mostu a probíhající opravné práce tak byly znovu zmařeny. Oděská oblastní správa už dříve označila stavbu nového mostu za otázku národní bezpečnosti.

Kampaň proti úzkým hrdlům, ne izolovaný úder

Útok na Zatoku není ojedinělý incident. Jen v dubnu 2026 zaznamenala Ukrajina přes pět set dronových útoků na logistickou infrastrukturu. Ruské síly souběžně zasahují přístavní zařízení, železniční uzly i alternativní mostní spojení u nedaleké obce Majaky. Ukrajinské ministerstvo infrastruktury potvrdilo škody na přístavní i železniční infrastruktuře v celé Oděské oblasti.

Změna oproti předchozím letům nespočívá v jednom novém typu zbraně. Spočívá v kumulaci. Rusko už necílí na jeden most jednou raketou Kalibr, tlačí na víc uzlů najednou, aby Ukrajina nestíhala opravovat a přesměrovávat toky současně. Když padne most, zbývá silniční trasa přes hraniční přechod Palanky. Jenže ta kapacitu mostu plně nenahrazuje. Samotné plánovací dokumenty Oděské oblasti počítají s rozšířením silnice M-15 a obchvatem Palanky, což je nepřímý důkaz, že stávající řešení nestačí.

Paralýza má své hranice

Slovo „paralýza“ ovšem vyžaduje přesné vymezení. Ukrajinské přístavy navzdory stovkám útoků dál pracují. Za první čtyři měsíce roku 2026 odbavily 29,5 milionu tun nákladu. Přes Černé moře stále proudí zhruba 90 % ukrajinského exportu obilí a olejnin, komodity, které země potřebuje k devizovým příjmům.

Lokálně v jihozápadní Oděské oblasti je situace tvrdá. Regionálně jde o skutečné ochromení: delší objížďky, přetížené silnice, vyšší náklady na dopravu, větší zranitelnost vůči dalším úderům. Celostátně ale o kolaps zásobování nejde. Podle Evropské komise šlo v červnu 2026 přes takzvané koridory solidarity (pozemní a vnitrozemské trasy vedoucí přes Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Moldavsko) asi 70 % všech ukrajinských dovozů a 80 % neagrárních exportů. Rusko tedy škrtí jednu větev, ale hlavní proud teče jinudy.

Sedmdesát miliard a slib, který není prázdný

Druhá polovina příběhu se odehrává daleko od Zatoky. Na červencovém summitu v Ankaře spojenci NATO deklarovali pro rok 2026 podporu Ukrajině ve výši 70 miliard eur a zavázali se držet minimálně stejnou úroveň i v roce 2027. Nejde jen o peníze na papíře: ankarská deklarace zahrnuje zbraně, protivzdušnou obranu, výcvik, palivo, zdravotnický materiál i neletální pomoc. NATO samo uvádí, že 99 % vojenské podpory Ukrajiny pochází ze zemí Aliance.

EU do pozemních koridorů nalila přes 2,3 miliardy eur na rozšíření hraničních přechodů, železničních spojení a silničních kapacit. V březnu 2026 Evropská komise společně s Rumunskem, Moldavskem a Ukrajinou oznámila posílení spolupráce podél Dunaje, právě proto, že si je vědoma zranitelnosti pevninských tras k dunajským přístavům.

Česko v tomto rámci hraje specifickou roli. Muniční iniciativa pokračuje, Program Ukrajina běží v horizontu 2026–2030 a ministerstvo obrany vyčíslilo, že česká pomoc kombinuje státní dodávky s kapacitami obranného průmyslu. Přesné trasy vojenských zásilek se z bezpečnostních důvodů nezveřejňují, ale koridory přes sousední Polsko a Slovensko jsou veřejně doložené.

Co rozhodne: jeden most, nebo celá síť

Ruská strategie má logiku. Útok na Zatoku míří současně na dvě věci: na logistiku směrem k frontovým liniím na jihu a na exportní příjmy z dunajských přístavů, které v roce 2023 odbavily přes 29 milionů tun. Tlak na zásobování a tlak na peněženku se tu překrývají.

Jenže rozhodující otázka nezní, zda Rusko dokáže vyřadit jeden most. To dokáže. Otázka zní, zda dokáže dlouhodobě rozbíjet celý souběh záložních tras (pozemních, říčních, železničních) rychleji, než je Ukrajina s pomocí spojenců opraví nebo nahradí. Dosavadní data ukazují spíš na zdražení, zdržení a přetížení než na kolaps. Ukrajinské přístavy fungují. Evropské koridory nesou většinu dovozů. NATO zvyšuje sázky.

Jeden most může změnit tempo a cenu logistiky na jihu. Výsledek války ale určí schopnost Západu tuto škodu průběžně kompenzovat, a zatím na to sází desítky miliard eur ročně.