Rusové se zděsili Ukrajinců natolik, že to skoncovali sami: „Jeden proti sobě obrátil kulomet, druhý si rozbil hlavu o stěnu“

Představte si patnáct kilometrů plazení v naprosté tmě. Zbraň přilepená k zádům, ramena se otírají o stěny potrubí, vzduch postupně řídne a páchne po zbytcích plynných látek. Na konci trasy čeká otvor, o kterém ukrajinská brigáda Chartija dávno ví. Podle jejího seržanta s volacím znakem Tovstyj je průměrná doba přežití ruského vojáka po vynoření z trubky kolem deseti minut. Tahle čísla vysvětlují, proč někteří nedorazí ani k výlezu, a proč se část z nich rozhodne, že ven nechce.

Patnáct kilometrů tmou

Potrubí, které ruské jednotky využívají k infiltraci, není žádný improvizovaný tunel. Jde o vyřazený magistrální plynovod Šebelynka–Ostrohožsk, který překračuje řeku Oskil severně od Kupjansku. Podle velitelů Chartije má průměr mezi jedním a 1,2 metru, dost na to, aby se jím dospělý muž protáhl, ale příliš málo na to, aby se otočil, natáhl nebo utekl. Uvnitř zůstávají rezidua toho, co ukrajinská strana označuje jako „gazolín“; jiné zdroje mluví o methanu. V uzavřeném prostoru obojí vytěsňuje kyslík. Medicínsky to znamená hypoxii: závratě, zmatenost, ztrátu orientace a nakonec kolaps.

Chartija v oblasti operuje déle než půl roku a za tu dobu zmapovala výlezové body do detailu. Velitel s volacím znakem Abat v rozhovoru pro Kyiv Independent odhaduje, že 95 % ruských vojáků, kteří se pokusí překonat Oskil (ať už potrubím, nebo přes řeku), skončí mrtví nebo zranění. Drony, miny, přímá palba. Výstup z trubky je past, o které obě strany vědí.

„Šli z rozumu“

Voják, který obrátil kulomet proti sobě, a druhý, který si rozbil hlavu o stěnu potrubí, pocházejí z dřívější operace. Nikoliv přímo od Kupjansku, ale z ruského průniku podzemím v Kurské oblasti na jaře 2025. Svědectví zachytilo video, jehož hlavního mluvčího investigativní skupina Astra identifikovala jako Igora Garuseho. Ten popisuje, co se dělo uvnitř trubky: lidé se dusili, propadali panice, „šli z rozumu“. Jeden sáhl po vlastní zbrani. Druhý tloukl hlavou do stěny. Zda to přežil, zdroje neříkají.

Kupjanský kontext tuto výpověď nepotvrzuje jménem ani datem, ale potvrzuje ji logikou. Stejné potrubí, stejný průměr, stejné podmínky, stejný výsledek. Tovstyj popisuje, že vojáci po výlezu často působí dezorientovaně a pohybují se „náhodně“, jako by nevěděli, kde jsou. Někteří v trubkách čekají týdny. Podle Meduzy jde o kombinaci klaustrofobie, kyslíkového deficitu a vědomí, že výstup z potrubí je de facto rozsudek.

Systém, ne improvizace

Tohle není zoufalý nápad jednoho velitele. Ruské podzemní infiltrace jsou doložené u Avdijivky, Torecku, v Kurské oblasti, v Sumské oblasti a od května 2026 i na jihu u Záporoží. Mluvčí jižního ukrajinského uskupení Vološyn popsal celou infrastrukturu: logistické body uvnitř potrubí, úkryty, telefonní linky, specializovaný výcvik na polygonových trasách. Ruská strana pro tyto operace nasazuje jednotky označované jako „Veterans“; Abat předpokládá hornické zázemí, ale prorežimní ruský rozhovor s příslušníkem téže brigády popisuje složení spíš z civilních profesí, včetně stavebních dělníků.

Proč v tom Moskva pokračuje navzdory ztrátám? Protože v éře dronové dominance je pohyb po povrchu ještě čitelnější. FPV drony a průzkumné prostředky pokrývají bojiště tak hustě, že podzemní přesun zůstává jednou z mála cest, jak dostat malou skupinu za ukrajinské linie. Logika je opotřebovávací: vyslat, vyvolat chaos, hledat slabé místo. Cena v lidech je extrémní, ale ruské velení ji zjevně přijímá jako spotřební položku, a mise opakuje.

Kupjansk drží, ale boje pokračují

Ke konci dubna 2026 mluvčí Viktor Trehubov popsal ruský tlak na Kupjansk ze dvou směrů: ze severu přes Holubivku, která na město přímo navazuje, a z levého břehu Oskilu přes Kupjansk-Vuzlovyj a Kivšarivku; obě lokality leží jen několik kilometrů od centra. Velká infiltrace do města ale podle Trehubova selhala. V samotném Kupjansku zůstávaly jen menší skupiny a na přelomu května analytici z ISW zaznamenali, že ruské operace na tomto úseku ztrácejí tempo.

To neznamená konec. Trehubov sám upozorňuje, že Rusko si zachovává útočný potenciál a potřebuje hlavně přeskupit síly a obnovit bojeschopnost. Nábor ale podle ISW v roce 2026 zaostává za potřebou náhrad. Každá další vlna vojáků vyslaná do metrového potrubí pod Oskilem tu bilanci zhoršuje.

Řetězec, který začíná dávno před výstřelem

Nejdrsnější na celém příběhu není moment výlezu. Je to všechno, co mu předchází. Patnáct kilometrů v trubce, kde se nedá vstát. Vzduch, který postupně přestává stačit. Vědomí, že nahoře čekají drony a kulomety, a že velení, které vás tam poslalo, s vaším návratem nepočítá. Někteří vojáci se rozhodnou, že ven nepůjdou. Ne proto, že by se báli Ukrajinců. Proto, že po hodinách v podzemí už nejsou schopni racionálně uvažovat.

Metr dvacet v průměru. Tak široký je prostor, ve kterém se ruská armáda pokouší vyhrát válku, a ve kterém její vojáci tiše umírají, aniž by se dostali na dosah nepřítele.