Rusové si zahrávají a netuší, co dělají. Nasadili radioaktivní dron s ochuzeným uranem

V noci na 7. dubna 2026 dopadly trosky sestřeleného dronu u Kamky v Černihivské oblasti. Vypadalo to jako jeden z desítek podobných incidentů, které ukrajinská protivzdušná obrana řeší každý týden. Jenže když specialisté Bezpečnostní služby Ukrajiny začali trosky zkoumat, dozimetry ukázaly 12 mikrosievertů za hodinu, hodnotu, která nemá s běžným dronovým šrotem nic společného. Výsledky šetření SBU zveřejnila až 20. května 2026: v troskách identifikovali střelu R-60 s úderovými prvky obsahujícími izotopy U-235 a U-238. Ochuzený uran. Materiál, který po dopadu a požáru dokáže uvolnit radioaktivní prach nebezpečný pro každého v bezprostředním okolí.

Co přesně Rusové na dron namontovali

Geran-2 je íránský design, který Rusko vyrábí v licenci jako levný útočný bezpilotník. Sám o sobě nese konvenční bojovou hlavici a slouží k úderům na pozemní cíle. Verze zachycená u Kamky ale vypadala jinak.

Už v prosinci 2025 ukrajinská vojenská rozvědka GUR popsala modifikaci, při které technici na horní přední část trupu Geranu instalují odpalovací zařízení APU-60-1MD se střelou R-60. K tomu dvě kamery a mesh modem pro přenos obrazu operátorovi v reálném čase. Účel je čistě protiletecký: když se k roji dronů přiblíží ukrajinský vrtulník nebo lehký letoun, operátor vydá povel k odpalu. Střela si pak cíl navede sama infračerveným senzorem.

Jde o starou sovětskou leteckou střelu krátkého dosahu, navrženou v 60. letech pro stíhačky. Její bojová hlavice obsahuje úderové prvky z ochuzeného uranu, materiálu extrémně tvrdého a hustého, který při průniku pancířem nebo potahem letadla funguje jako penetrátor. Radioaktivita nebyla přidaná záměrně jako zbraň. Je to konstrukční vlastnost desetiletí staré munice.

Proč je to hazard, i když nejde o jadernou zbraň

Mluvčí ukrajinského letectva Jurij Ihnat to den po zveřejnění zprávy SBU řekl pro Novyny.LIVE přímo: nejde o novou radioaktivní zbraň, ale o vlastnost staré sovětské střely. Uklidňující? Jen částečně.

Ochuzený uran je vedlejší produkt obohacování uranu. Je méně radioaktivní než přírodní uran, ale pořád jde o radioaktivní a chemicky toxický těžký kov. Klíčový problém nastává po dopadu. Když střela narazí do země, vybuchne nebo shoří, uvolní se jemný aerosol, prach, který člověk vdechne dřív, než si uvědomí, že tam něco je. Částice se usazují v plicích, část se dostává do krve a ledvin. Podle IAEA je právě inhalace po zásahu a požáru hlavní cestou expozice.

Naměřených 12 µSv/h v kontextu:

• Průměrné přírodní pozadí činí zhruba 0,34 µSv/h (asi 3 mSv za rok podle IAEA).
• Hodnota u Kamky je tedy přibližně 35× vyšší.
• Člověk, který by na místě strávil celý den, nasbírá dávku kolem 0,288 mSv.
• Práh akutního radiačního syndromu je podle WHO asi 1 000 mSv.

Čísla ukazují, že nejde o okamžitou smrtelnou hrozbu. Ale „není to smrtelné hned“ neznamená „je to bezpečné“. SBU sama varuje, že největší nebezpečí představuje poškozená nebo vyhořelá munice, právě proto, že uvolňuje prach, který se šíří větrem a znovuzviřuje lidskou činností. Jde o lokální sanitační problém, ne o scénář typu Černobyl. Ale pro lidi v okolí dopadu je to problém zcela reálný.

Taktický zisk versus neřízené riziko na zemi

Logika ruské úpravy dává z vojenského hlediska smysl. Ukrajinské vrtulníky a lehké letouny loví pomalé Gerany poměrně úspěšně, střela R-60 na dronu jim práci výrazně ztěžuje. Pilot, který ví, že roj může vystřelit, se chová jinak. Opatrněji. Pomaleji. A některé drony proklouznou.

Jenže každá taková střela, která mine cíl nebo dopadne se sestřeleným dronem na zem, přináší toxicko-radiační stopu do civilního prostoru. Rusko tím podle nás přenáší vedlejší riziko na lidi, kteří s bojem nemají nic společného, na farmáře, hasiče, děti, které trosky najdou dřív než pyrotechnici.

Že nejde o jednorázový experiment, naznačuje už prosincový materiál GUR: popisuje standardizovanou konfiguraci s držákem, kamerami a řízením odpalu. Vypadá to jako opakovatelná polní úprava, ne prototyp. Kolik takových dronů už létá, otevřené zdroje neříkají. Ale samotná existence sériově vypadající modifikace znamená, že incidentů jako u Kamky může přibývat.

Co říká mezinárodní právo a co dosavadní zkušenosti

Ochuzený uran není explicitně zakázanou kategorií zbraní. Žádná mezinárodní smlouva ho výslovně nezakazuje, debata o tom probíhá na půdě OSN roky bez závěru. ICRC nicméně připomíná, že státy mají povinnost právně přezkoumávat každou novou nebo upravenou zbraň z hlediska mezinárodního humanitárního práva. Rozhodující je způsob nasazení a dopad na civilisty.

SBU incident vyšetřuje jako možné válečné zločiny podle článku 438 ukrajinského trestního zákoníku. Veřejné stanovisko NATO ani EU k incidentu u Kamky se do 22. května 2026 nepodařilo dohledat.

Dosavadní zdravotní studie z Balkánu a Iráku, kde se ochuzený uran v munici používal masově, přitom podle WHO nepřinesly přesvědčivý důkaz přímé souvislosti s rakovinou nebo vrozenými vadami na populační úrovni. To ale neznamená nulové riziko. UNODA shrnuje, že přímý kontakt s fragmenty a kontaminovaným materiálem riziko představuje, a právě to je situace, do které se dostávají civilisté v místě dopadu trosek.

Co dělat, když narazíte na trosky

SBU vydala jasné instrukce pro civilisty: nepřibližovat se, nedotýkat se, nic nepřemisťovat. Odejít do bezpečné vzdálenosti a okamžitě volat SBU (15-16), záchranáře (101) nebo policii (102). Platí to pro jakékoli trosky dronů a střel, ale u munice s ochuzeným uranem dvojnásob, protože vizuálně ji od běžného šrotu nerozlišíte.

Rusko sleduje levný taktický efekt ve vzduchu. Na zemi po něm zůstává radioaktivní prach, který nikdo nekontroluje a nikdo neuklízí dřív, než k troskám někdo přijde. To není strategie. To je hazard přenesený na civilisty.