Ruští piloti Su-34 se nebojí a útočí na Slavjansk z pouhých 20 km. Ukrajinci je už (ne)mohou kdykoli sestřelit

Ještě na jaře 2024 odhazovaly Su-34 klouzavé bomby UMPK ze 60 až 70 kilometrů od linie dotyku. Měly důvod: ukrajinské systémy Patriot tehdy dokázaly zasáhnout ruský letoun i více než 70 kilometrů od fronty, a několik takových sestřelů skutečně proběhlo. Piloti to věděli a drželi se zpátky. Dnes, v první polovině roku 2026, ukrajinské analytické zdroje popisují odpaly na slavjansko-kramatorskou aglomeraci ze vzdálenosti řádově kolem 20 kilometrů. Přesný údaj z otevřených primárních zdrojů nelze ověřit, ale i jako přibližný odhad vypovídá o zásadním posunu. Ruští piloti zjevně počítají s tím, že v tomto konkrétním úseku fronty je pravděpodobnost zásahu Patriotem výrazně nižší než dřív.

Proč se ruský kalkul změnil

Odpověď neleží v tom, že by Ukrajina přišla o všechny systémy Patriot. K 1. lednu 2026 ukrajinské ministerstvo obrany oznámilo nasazení dvou dalších baterií díky dohodám s Německem. Problém je jinde: ve střelách.

Ukrajinské MO 16. února 2026 veřejně a naléhavě žádalo o urgentní dodávky interceptorů PAC-3. Analytici Konrad-Adenauer-Stiftung popisují klesající zásoby a Rusko, které tohoto oslabení cíleně využívá. Chatham House mluví o systémovém problému: Ukrajina musí vzácnými střelami bránit města před balistickými raketami typu Iskander, Kinžal nebo Zirkon, a na lovení Su-34 u fronty jí pak nezbývá dost interceptorů. Nebo si je prostě nemůže dovolit „spalovat“ na cíle, které nejsou existenční hrozbou pro celou obranu.

Vznikají tak lokální okna zranitelnosti. Ne ztráta nebe. Ne kolaps protivzdušné obrany. Ale mezery, časové i geografické, ve kterých ruský pilot ví, že Patriot v dosahu buď není, nebo nestřílí.

Slavjansk a Kramatorsk pod bombami

Důsledky jsou brutálně konkrétní. 15. dubna 2026 dopadla na centrum Slavjansku bomba FAB-1500 s modulem UMPK, půldruhé tuny výbušniny. Poškodila desítky domů a vozidel. 5. května tři fugasní letecké bomby zasáhly centrum Kramatorsku; hlášeni byli mrtví a zranění civilisté.

Slavjansko-kramatorsko-družkivská aglomerace je poslední velký urbanizovaný blok Donbasu pod ukrajinskou kontrolou. Podle polského Centra pro východní studia (OSW) byly ruské síly k 24. únoru 2026 v jednom směru méně než 12 kilometrů od Slavjansku a klíčová zásobovací trasa M03 se ocitla v „zóně smrti“ pod drony a dělostřelectvem. 9. června 2026 doněcká oblastní správa rozšířila nucenou evakuaci rodin s dětmi na konkrétní ulice ve Slavjansku i Kramatorsku. Nejde o preventivní opatření, je to reakce na reálné a opakované zásahy.

Strategický význam aglomerace je obrovský. Její pád by Rusku otevřel cestu k dokončení ovládnutí celé Doněcké oblasti a zásadně by podkopal ukrajinskou logistiku v regionu.

Proč Západ nedodal dost střel

Otázka zní logicky: když Kyjev o střely žádá roky, proč je nemá? Odpověď je nepříjemně prozaická: střely Patriot fyzicky neexistují v dostatečném množství.

Foreign Policy Research Institute v květnu 2026 popsal výrobní úzká hrdla amerického obranného průmyslu a nevyřízené objednávky přesahující 4 300 střel. Axios s odkazem na CSIS uvedl, že USA ve fiskálním roce 2026 převzaly pouhých 172 interceptorů Patriot, a v konfliktu s Íránem jich spotřebovaly přes tisíc. Výrobní cyklus jedné střely PAC-3 MSE trvá zhruba 24 měsíců, u motoru až 30. Nová výroba frontovou situaci rychle nespasí.

Evropští spojenci reagují, ale pomalu:

• Velká Británie přispěla 150 milionů liber do programu PURL (partnerský nákup střel pro Ukrajinu).
• Norsko přidalo 125 milionů dolarů, Nizozemsko 90 milionů eur, Švédsko 100 milionů eur.
• Německo 14. dubna 2026 oznámilo financování kontraktu s Raytheonem na několik set střel Patriot.
• Česko o účasti v programu PURL jednalo, prezident Pavel o tom hovořil se Zelenským v únoru 2026, ale konkrétní veřejně sdělená částka z dostupných zdrojů nevyplývá.

Krátkodobě může pomoct jediné: uvolnění střel z existujících skladů evropských armád. Dlouhodobě se debata přesouvá od „pošleme další baterii“ k mnohem těžší otázce, kdo vyrobí dost střel a jak rychle.

Co znamená závorka „(ne)mohou“

Ukrajina ruská letadla sestřelit umí. Patriot je na to navržený a v roce 2024 to opakovaně prokázal. Schopnost existuje. Co neexistuje, je garance, že ji lze uplatnit kdykoli, kdekoli a bez ceny.

Každá vypálená střela PAC-3 stojí řádově desítky milionů korun. Každé nasazení baterie blízko fronty znamená riziko, že ji Rusko odhalí a napadne drony nebo raketami. A každý interceptor použitý na Su-34 je interceptor, který chybí proti balistické střele mířící na Charkov nebo Kyjev. Ukrajinští velitelé tak stojí před kalkulem, který nemá dobré řešení, jen méně špatná.

Ruští piloti Su-34 to zjevně vědí. Nelétá se jim bez strachu, létají s vědomím, že v daném sektoru a v danou chvíli je pravděpodobnost zásahu přijatelně nízká. To není totéž co bezpečí. Ale je to dost na to, aby se přiblížili na vzdálenost, která by je ještě před dvěma lety stála stroj i posádku.

Nebezpečné období, ne definitivní zlom

Situace kolem Slavjansku a Kramatorsku ilustruje širší problém: válka spotřebovává protivzdušnou obranu rychleji, než ji Západ dokáže doplňovat. Není to kolaps, Ukrajina stále část útoků odráží a nové baterie přibývají. Ale mezery v krytí jsou reálné a Rusko je systematicky testuje právě tam, kde jsou nejbolestivější.

Na střechách Slavjansku přibývají díry po bombách, které neměly doletět. Každá z nich je důkazem, že okno zranitelnosti není abstraktní analytický pojem, je to patnáct set kilogramů oceli a tritolu uprostřed obytné čtvrti.