Skutečný důvod ruské invaze na Ukrajinu je prostý až trapný. Ne, o rozšiřování NATO opravdu nešlo

Když Andrew A. Michta, analytik Atlantic Council a bývalý děkan válečné akademie NATO, v březnu 2025 publikoval svůj komentář k příčinám invaze, nezamířil hlavní výtku na Kreml, kde je odpovědnost podle něj samozřejmá. Zamířil ji na Západ. Na třicet let, během nichž se budovala nová bezpečnostní architektura ve střední a východní Evropě, aniž za ní stála skutečná vojenská síla. Výsledek? Protivník zaútočil tam, kde viděl slabost. Logika tak stará jako válka sama.

Mýtus o „provokaci NATO“

Od roku 2014 koluje ve veřejné debatě narativ, který nejostřeji formuloval chicagský politolog John Mearsheimer: kořenem ukrajinské krize je rozšiřování NATO, expanze EU a podpora prozápadního obratu Kyjeva. Ukrajina jako strategický nárazník, jehož „západizace“ musela vyvolat ruský protiúder.

Michta tuto logiku obrací. Pokud by rozšíření NATO bylo spouštěčem, muselo by být za příčinu považováno už přijetí Česka, Polska a Maďarska 12. března 1999. To nedává smysl. Země skutečně přijaté do aliance zůstaly stabilní a bezpečné. Agrese dopadla na „šedé zóny“, tedy na Gruzii v roce 2008, Krym v roce 2014 a celou Ukrajinu v roce 2022, tedy na státy, které Západ nedokázal vojensky ukotvit.

Ještě výmluvnější je rok 2022 sám: Ukrajina nebyla ani vzdáleně blízko členství v NATO. Bukurešťská deklarace z roku 2008 sice obsahovala větu, že se Ukrajina a Gruzie „stanou členy“, ale bez časového rámce a bez akčního plánu. Putin naopak po únoru 2022 fakticky akceptoval mnohem tvrdší realitu, vstup Finska a Švédska do aliance. Teze o obraně před blížícím se NATO se tím rozpadá.

Co Západ udělal špatně

Michtova diagnóza není anti-NATO. Je anti-ukolébání. Po roce 1945 přinesly Spojené státy do Evropy masivní moc, Marshallův plán a odstrašení vůči Sovětskému svazu. Po roce 1991 přišlo odzbrojování, politické myšlení „konce dějin“ a představa, že stačí vlajka aliance, několik styčných důstojníků a ekonomická integrace.

Západ vyhrál studenou válku a pak se choval, jako by soupeř zmizel. Nereagoval dostatečně tvrdě na Gruzii 2008. Nereagoval dostatečně tvrdě na Krym 2014. Nereagoval dostatečně tvrdě na ruskou intervenci v Sýrii 2015. Michta to nazývá „self-deterrence“, kdy Západ odstrašoval sám sebe ze strachu z eskalace s jadernou mocností. Ukrajina pak dostávala dost na přežití, ale ne dost na vítězství.

Odpovědnost za válku je jednoznačně Putinova, to Michta ani jeho kolegové nezpochybňují. Frederick Kempe to formuluje explicitně: „Odpovědnost za invazi a krveprolití nese jednoznačně ruský prezident Vladimir Putin.“ Západ ale selhal jako odstrašující hráč. Ne jako původce, ale jako pojistka, která nezafungovala.

Proč je to „trapné“

Prostý proto, že nejde o složitou teorii zrazených slibů nebo geopolitických šachů. Jde o základní pravidlo: kdo chce mír, musí být připraven na válku. Trapný proto, že obžaloba míří na vítěze studené války. Na státy, které měly všechny nástroje, ekonomiku, technologii, průmyslovou kapacitu, a přesto se dobrovolně odzbrojily, politizovaly rozšíření NATO bez odpovídající síly a nechaly energetickou závislost na Rusku růst. Nord Stream 2 jako symbol: projekt, který zvýhodňoval Německo jako přímý cílový trh a současně oslaboval tranzitní význam Ukrajiny i solidaritu ve střední Evropě.

Co to znamená pro Česko a pro rok 2026

Česká republika není „šedá zóna“. Je plnoprávným členem NATO od roku 1999 a tato příslušnost představuje kvalitativně jinou ochrannou hráz, než jakou měla Ukrajina. Michtův argument ale varuje před uspokojením: bezpečí stojí na dvou nohách, formální kolektivní obraně a její věrohodnosti.

Ta se dnes posiluje:

• V roce 2025 poprvé všechny členské státy NATO splnily minimální hranici 2 % HDP na obranu.
• Česko za rok 2024 vyčlenilo 166,8 miliardy korun, tedy 2,09 % HDP.
• Vláda ČR od roku 2026 plánuje 2,2 % a do roku 2030 minimálně 3 % HDP.

V první polovině roku 2026 už evropská oficiální linie fakticky přejímá část Michtovy logiky. Evropská rada v březnu 2026 požaduje „spravedlivý a trvalý mír“, který nesmí odměnit agresora a musí stát na robustních bezpečnostních zárukách. V dubnu 2026 lídři EU potvrdili 90miliardovou podporu Ukrajině na roky 2026–2027. Čisté „zmrazení fronty“ bez garancí v této logice nevytváří mír, vytváří pauzu před další krizí.

Poučení, které nesmí přijít pozdě

Mearsheimer říká: neměli jste se přibližovat. Michta říká: přiblížili jste se správně, ale zapomněli jste přinést zbraně. Rozdíl mezi těmito dvěma větami je rozdíl mezi kapitulací před ruským revizionismem a jeho odmítnutím.

Členství v alianci je nutná podmínka bezpečnosti, nikoli postačující. Postačující je teprve tehdy, když za papírem stojí munice, výrobní linky a politická vůle riskovat střet. Třicet let to Západ ignoroval. Cena za tu ignoranci se dnes platí v ukrajinských městech.