Trumpův „geniální plán“ na mír: Sejít se se Zelenským, zavolat Putinovi a hotovo. Kreml se ale cuká

Dne 8. července 2026, jen pár hodin po bilaterální schůzce s Volodymyrem Zelenským na okraji summitu NATO, nechal Trump prostřednictvím svého týmu naznačit další krok: hovor s Vladimírem Putinem, který má přijít „v blízké budoucnosti“. Celý postup působí elegantně jednoduše, jako obchodní transakce, kde stačí potřást rukou s jednou stranou, zvednout telefon k druhé a uzavřít deal. Jenže válka na Ukrajině není nemovitostní obchod na Manhattanu. A právě v tom je háček.

Co se v Ankaře skutečně dohodlo

Oficiální výstup z jednání Trump–Zelenskyj je pozoruhodně mlhavý. Kancelář ukrajinského prezidenta po schůzce zveřejnila formulace o „nápadech, které by mohly posílit ukrajinské pozice a přiblížit mír“. Zelenskyj poděkoval Trumpovi za důraz na protivzdušnou obranu, zmínil systémy Patriot a potřebu co nejrychlejšího získání interceptorů PAC-2 a PAC-3. To je konkrétní. Zbytek nikoli.

Žádný veřejný seznam ústupků, žádný rámec budoucí dohody, žádný harmonogram. Den předtím, 7. července, Zelenskyj na společném vystoupení s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem označil protivzdušnou obranu za absolutní prioritu. Patrioty a střely k nim, to byl jeho hlavní požadavek ještě předtím, než usedl naproti Trumpovi. Schůzka tedy přinesla potvrzení toho, co Kyjev chtěl, ale veřejně nedoložila nic, co by Moskvu přimělo změnit postoj.

Proč se Kreml cuká

Slovo „cuká“ přesně vystihuje ruskou pozici: Moskva neodmítá kontakt, ale odmítá podstatu kompromisu. Kreml 6. července prostřednictvím mluvčího Dmitrije Peskova potvrdil, že Trump a Putin se mají znovu spojit. Zároveň ale Reuters s odkazem na tři zdroje blízké Kremlu 9. července napsal, že Putin odmítl i návrhy na příměří podél současné linie dotyku. Chce dobojovat zbytek Donbasu. A to není všechno.

Peskov v červnu zopakoval podmínky, které Moskva poprvé formulovala v létě 2024: ukrajinské stažení z území ve čtyřech anektovaných regionech (Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti), včetně částí, které Kyjev stále drží. Po nedávných ukrajinských úderech na ruské území Kreml navíc začal mluvit o rozšiřování „nárazníkové zóny“ a o tom, že má dostatečné kapacity pokračovat ve „speciální vojenské operaci“. Jinými slovy: Moskva sice zvedne telefon, ale nemá v plánu říct to, co by Trump chtěl slyšet.

Trumpův styl: síla a osobní zásah

Trumpova metoda není nová. U Íránu fungovala podobně: bezprecedentní vojenský a ekonomický tlak, námořní blokáda, a pak na poslední chvíli zrušené údery výměnou za pokrok v jednání. Bílý dům to v červnu 2026 prezentoval jako ukázkový příklad „míru skrze sílu“. Jenže mezi Íránem a Ruskem je zásadní rozdíl. Írán neokupoval území třetí země, nešlo o frontovou válku s tisíci mrtvých měsíčně a Washington měl jasné bilaterální páky.

Vůči Kremlu jsou Trumpovy páky asymetrické. Na Kyjev a spojence tlačit umí: zbraně, protivzdušná obrana, průmyslová spolupráce, to všechno jde podmínit. Na Putina? Sankce běží roky, ruská ekonomika se adaptovala a Moskva věří, že válkou získá víc než kompromisem. Dokud tato kalkulace v Kremlu platí, žádný telefonát ji nepřepíše.

Co přinesl summit NATO, a proč to není málo

Zatímco Trumpův mírový plán zůstává v rovině osobní diplomacie, summit v Ankaře přinesl tvrdá čísla. Spojenci slíbili pro Ukrajinu 70 miliard eur na rok 2026 a minimálně stejnou úroveň i pro rok 2027. Deklarace výslovně potvrdila článek 5, označila Rusko za dlouhodobou hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost a zdůraznila, že Evropané a Kanada už financují většinu bezpečnostní pomoci Kyjeva. Podpora Ukrajiny přestala být čistě americkým projektem.

Pro Česko to znamená potvrzení aliančního rámce, vyšší obranné výdaje a pokračující zapojení do podpory Ukrajiny, ať už v podobě munice, výcviku, nebo průmyslové spolupráce. I kdyby Trumpův telefonát s Putinem skončil bez průlomu, alianční infrastruktura drží.

Hodiny tikají, a ne jen na frontě

Je tu ještě jeden faktor, který Trumpův tým dobře zná. Reuters už v únoru s odvoláním na americké zdroje psal, že s blížícími se listopadovými kongresovými volbami bude mít Bílý dům méně času i politického kapitálu na dotažení jakékoli dohody. To vysvětluje, proč Trump sází na rychlé, vizuálně silné diplomatické tahy právě teď. Schůzka se Zelenským v Ankaře, avizovaný hovor s Putinem, to je choreografie pro kameru i pro kalendář.

Problém je, že Kreml má jiný kalendář. Moskva nespěchá, protože věří, že čas hraje v její prospěch. Putin odmítá zmrazení fronty, chce víc území a mluví o eskalaci. Trumpův dvoustupňový plán (Zelenskyj, pak Putin) je srozumitelný, mediálně úderný a v televizní zkratce vypadá jako génius v akci. Ale mír nevzniká z choreografie lídrů. Vzniká z momentu, kdy obě strany dojdou k závěru, že válkou už nezískají víc. A Kreml k tomuto závěru zatím nedošel.