Sítě nestačí, Ukrajinci se vrací k taktice z Vietnamu: 93. brigáda u Kramatorsku zalézá pod zem, kam Rusové nemohou

Když v červenci 2026 vyjížděl konvoj z Kramatorsku směrem na Družkivku, protidrónové sítě natažené nad silnicí nezastavily ani jeden FPV dron na optickém vlákně. Kamiony hořely přímo na trase. Reportérka Julija Kyryjenko, která oblast sleduje dlouhodobě, už v únoru napsala na Ukrajinské pravdě, že fronta prochází „vietnamizací“, válka se stěhuje pod zem. O osm měsíců později, v říjnu, přinesla TSN exkluzivní záběry toho, co z Kyryjenkovy metafory udělala 93. brigáda: rozvětvené podzemní tunely se „stanicemi“, přechody a lavičkami k odpočinku. Pěchotní metro pod kramatorskou osou.

Proč sítě přestaly stačit

Protidrónové sítě nad silnicemi nejsou improvizace. Jde o inženýrské koridory, ocelové a syntetické konstrukce, které mají fyzicky zablokovat přímý nálet FPV dronu, ztížit zamíření a zvýšit šanci, že se dron zachytí nebo vybuchne mimo vozidlo. Jen za rok 2025 postavila Státní speciální transportní služba přes 534 kilometrů takové ochrany v sedmi oblastech, z toho 92 kilometrů v Doněcké. V únoru 2026 ministerstvo obrany oznámilo plán dalších 4 000 kilometrů a navýšení tempa z pěti na dvanáct kilometrů denně.

Jenže sítě mají fyzikální limity. Kyryjenko píše, že pomohou při prvním, možná druhém zásahu, pak se účinnost propadá. Poškozují je nejen drony, ale i těžká vojenská vozidla projíždějící pod nimi. A hlavně: ruské FPV drony zasahují stále hlouběji do týlu. Ženijní vojsko už mluví o ochraně logistiky do hloubky sto kilometrů, protože nepřítel dokáže zasáhnout cíle na vzdálenost padesát až sto kilometrů od linie dotyku. Na nejkritičtějších úsecích tak sítě přestávají být dostatečnou odpovědí. Nepřestávají se stavět, ale musí k nim přibýt další vrstva.

Frontové metro 93. brigády

Ta další vrstva je pod zemí. Říjnové záběry TSN ukazují rozvětvený systém podzemních spojovacích tras, kterým vojáci 93. brigády přesouvají pěchotu na kramatorsko-kostjantynivské ose. Tunely mají „stanice“ (místa k odpočinku s lavičkami), přechody a odbočky. Vojáci tomu říkají metro. Přesnou délku ani mapu systému TSN z bezpečnostních důvodů nezveřejnila.

Nejde přitom o izolovaný nápad. Už v červenci 2026 tatáž brigáda provozovala suterénní „poštu batalionu“ a zásobovala přední pozice těžkými kvadrokoptérami, vodou, jídlem, bateriemi. Podzemní trasy jsou dalším stupněm téhož posunu: dostat lidi a část materiálu pryč z otevřeného prostoru, kde je každý pohyb smrtelně riskantní. Kyryjenko popisuje, že obránci musejí na některých úsecích sesedat z vozidel a posledních deset až dvacet kilometrů k pozicím jít pěšky, protože žádná doprava nemůže jet bez rizika.

Vietnamská paralela: funkce, ne kopie

Příměr k Vietnamu drží přes logiku, ne přes měřítko. Tunely Củ Chi, dnes na seznamu kandidátů světového dědictví UNESCO, tvořily rozsáhlou podzemní síť s bunkry, sklady, ošetřovnami, jídelnami i velitelskými stanovišti. Vietkong v nich žil, bojoval a přežíval proti technologicky silnějšímu nepříteli, který ovládal vzdušný prostor.

Systém 93. brigády je jiný rozsahem, jde o taktické spojovací trasy pro přesun a přežití pěchoty, ne o podzemní vesnici. Ale princip je totožný: skrýt člověka a jeho pohyb pod zem ve chvíli, kdy nepřítel dominuje prostoru nad hlavou. Ve Vietnamu to byly helikoptéry, napalm a B-52. Na Donbase jsou to FPV drony na optickém vlákně, které létají v rojích a loví každý pohyb na povrchu.

Kyryjenko tuto paralelu pojmenovala výslovně: „vietnamizace fronty.“ A přidala k ní důležitý dovětek, nejde o ústup k primitivním metodám, ale o kombinaci s robotizací a automatizací. Podle údajů ministerstva obrany provedly pozemní robotické komplexy od začátku roku 2026 přes 50 000 logistických a evakuačních misí. Sama 93. brigáda používá robotický komplex Volja-E pro evakuaci raněných. Tunely, drony, roboti, to vše dohromady tvoří systém, který nahrazuje klasickou cestu tam, kde je cesta pastí.

Kam přesně Rusové nemohou

Formulace „kam Rusové nemohou“ neznamená, že by kramatorský sektor byl nedobytný. Znamená něco konkrétnějšího: uvnitř krytého podzemního přesunu ztrácejí ruské drony a pozorovací prostředky přímou vizuální linku na lidi v pohybu. Nemohou zamířit, nemohou zaútočit přímo na vojáka, který jde tunelem. To je zásadní rozdíl oproti otevřené cestě, kde FPV dron dokáže lovit jednotlivce.

Zranitelná místa samozřejmě zůstávají. Vstupy a výstupy z tunelů. Stropní průhyby. Okolní povrch, který lze ostřelovat dělostřelectvem. Moderní podzemní fortifikace (Ukrajinská asociace vývojářů popisuje zapuštěné úkryty z vlnité oceli, vyztužené dřevem, s drenáží a ventilací) jsou odolnější než polní zákop, ale nejsou neprůstřelné. Správný rámec je významné snížení rizika, ne absolutní imunita.

Jiné brigády řeší stejný problém jinak. 63. brigáda staví „tunely“ z antidrónových sítí nad cestami na limanském směru, nadzemní variantu téhož principu. 42. brigáda převedla část posledního kilometru logistiky na pozemní roboty. Trend je jednotný: klasický povrchový přesun po otevřené cestě přestává být únosný.

Co to znamená pro průběh války

Podzemní trasy, protidrónové koridory a robotická logistika ukazují na válku, která se na východní Ukrajině proměnila v hustě zadrátovaný, dronově hlídaný poziční konflikt. Kyryjenko to říká otevřeně: obě strany se připravují na dlouhou válku. Lokální posuny probíhají, ale žádný průlom se nerýsuje.

Česká muniční iniciativa, která pokračuje i v roce 2026 jako zprostředkování velkorážné munice pro Ukrajinu, zásobuje právě tuto válku, válku, kde se munice musí na poslední úsek dostat tunelem, dronem nebo robotem, protože kamion na otevřené silnici shoří. Přímou vazbu mezi českou municí a konkrétním tunelem 93. brigády veřejné zdroje nedokládají. Nepřímá je ale zřejmá: každý granát, který dorazí na Ukrajinu, musí projít tím posledním smrtícím kilometrem.

Válka na Donbase se nezakopala ze zoufalství. Zakopala se z logiky, a 93. brigáda Cholodnyj Jar ukazuje, že ta logika funguje.