Ukrajinská flotila F-16 se rozpadá rychleji, než ji opravují. Polovina jich nemůže do vzduchu, piloti nemají munici

Koncem září 2026 přinesl Wall Street Journal zprávu, která v tichosti potvrdila to, na co odborníci upozorňovali měsíce: ukrajinská flotila F-16 Fighting Falcon ztrácí bojeschopnost rychleji, než ji západní servisní řetězec dokáže obnovit. Nejde přitom primárně o sestřely nad frontovou linií. Letouny „mizí“ v belgických hangárech, kde fázová prohlídka s opravou trvá až čtyřicet týdnů, sedmkrát déle než v amerických depech. A ty stroje, které ještě létají, nemají čím střílet. V březnu 2026 agentura Reuters odhalila, že dodávky amerických střel vzduch-vzduch na více než tři týdny zcela vyschly. Pro celou flotilu zůstala doslova hrstka raket AIM-9 Sidewinder.

Čtyřicet týdnů v limbu

Když západní země v roce 2024 začaly předávat Ukrajině první F-16, šlo o historický moment. Nizozemsko postupně darovalo 24 kusů, Dánsko 19, Belgie se smluvně zavázala dodat 30 strojů do roku 2028. Jenže spolu s letadly nepřišel plnohodnotný ekosystém, který je drží ve vzduchu.

Depotní údržbu ukrajinských F-16 zajišťuje belgická firma Sabena Engineering, provozovatel evropského centra excelence pro tento typ. V amerických podmínkách trvá standardní fázová prohlídka dva až šest týdnů. V Belgii se celková nedostupnost letounu, včetně čekání na díly, plánování a řešení dodatečných závad, protahuje až na čtyřicet týdnů. Analytický server The War Zone upozornil, že nejde jen o samotnou inspekci, ale o celý řetězec: nově budovaný válečný zásobovací řetězec pro ukrajinské stroje prostě nestíhá tempo, které diktuje frontová linie.

Výsledek je alarmující. Podle západního zdroje citovaného WSJ je mimo provoz více než polovina ukrajinské flotily. Přesné absolutní číslo veřejně potvrzené není, ale pokud Reuters už v březnu 2026 mluvil o flotile v řádu desítek kusů, neletuschopné stroje se pravděpodobně počítají v nízkých dvouciferných číslech. Při tehdejším tempu nasazení a oprav by Ukrajina mohla provozuschopné kusy vyčerpat do konce roku 2026.

Piloti sahají po kanonu

Druhá vrstva krize je muniční. V březnu 2026 Reuters popsal situaci, kdy dodávky střel od partnerů na více než tři týdny kompletně ustaly. Agentura nedokázala potvrdit, zda výpadek způsobil americký, nebo evropský skluz. Důsledek byl ale jednoznačný: pro celou flotilu zbyla hrstka raket AIM-9 Sidewinder.

V září 2026 představitel ukrajinského letectva Jurij Ihnat potvrdil, že situace se nezlepšila natolik, aby piloti mohli létat bez omezení. Kvůli masivním náletům ruských proudových dronů spotřeba raket prudce roste. Piloti proto v některých misích přecházejí na palubní kanon M61 Vulcan, dvacetimilimetrovou rotační hlavňovou zbraň, která vyžaduje přiblížení na krátkou vzdálenost. Proti rychlému cíli je to mimořádně riskantní manévr.

Problém má navíc přesah za samotné F-16. Stejné americké střely typu AIM-120 AMRAAM používá i pozemní systém NASAMS, takže výpadek v zásobování oslabuje dvě vrstvy protivzdušné obrany najednou.

Levná protidronová obrana, drahá cena

Paradox ukrajinských F-16 spočívá v tom, že se osvědčily, až příliš dobře v roli, pro kterou nebyly primárně určeny. Podle analýzy britského think-tanku RUSI sestřelily F-16 od poloviny roku 2024 výrazně přes 2 500 útočných dronů a pomáhají i proti střelám s plochou dráhou letu. Jenže každý takový zásah spotřebovává letové hodiny a rakety. Stroje, které měly posilovat vzdušnou převahu, se staly drahým nástrojem proti levným cílům.

Každá letová hodina přibližuje letoun k další fázové prohlídce. A každá vystřelená raketa zmenšuje zásobu, kterou Západ nedoplňuje dostatečně rychle. F-16 tak padají do spirály: čím víc létají proti dronům, tím rychleji potřebují servis a munici, kterých se jim nedostává.

Přitom i proti konvenčním hrozbám mají ukrajinské F-16 své limity. RUSI potvrzuje, že ruské Su-35 disponují výkonnějším radarem a raketami s delším dosahem. Sestřel Su-35 ukrajinským F-16 v červenci 2026 byl označen za mimořádně působivý právě proto, jak nerovný souboj to na papíře byl. Ukrajinští piloti kompenzují technologický deficit taktikou a síťovým propojením s pozemními systémy, ale pohodlnou vzdušnou převahu jim to nedává.

Problém, který šlo předvídat

Současná krize není blesk z čistého nebe. Už americká kontrolní zpráva z května 2024 varovala, že program F-16 pro Ukrajinu má výrazný logistický ocas. Desítky ukrajinských techniků teprve procházely výcvikem, západní kontraktoři měli program doprovázet roky, než si Kyjev vybuduje vlastní kapacity. Západ zkrátka dodal letadla rychleji než infrastrukturu, která je udrží v provozu.

Česká republika se na příběhu F-16 podílí okrajově, ale viditelně. Premiér Fiala v květnu 2024 oznámil dodání prvního simulátoru pro piloty F-16, v září 2025 hovořil o plánovaném výcviku ukrajinských pilotů na podzvukových letounech. Česká muniční iniciativa se nicméně soustředí na dělostřeleckou munici, ne na letecké střely.

Reakce Západu přichází, ale se zpožděním. V říjnu 2026 kancelář prezidenta Zelenského oznámila nové přísliby munice od Kanady a Německa. Belgie v létě 2026 potvrdila dodávku sedmi dalších F-16, tři pro bojové nasazení a čtyři jako zdroj náhradních dílů. I to ukazuje, jak hluboký je problém: čtvrtina letošní belgické dodávky nepřijde jako bojové stroje, ale jako „dárcovské orgány“ pro ty, které ještě létají.

Co to znamená pro ukrajinské nebe

F-16 nejsou jedinou vrstvou ukrajinské protivzdušné obrany. Patrioty, NASAMS, IRIS-T a síť krátkého dosahu SHORAD fungují dál. Ale každý uzemněný F-16 a každá chybějící raketa zvyšují tlak na tyto systémy, které mají vlastní problémy s nedostatkem interceptorů. Slabší schopnost krýt vlastní nebe znamená delší a dražší válku, nejen pro Ukrajinu, ale pro celou Evropu, která do její obrany investuje.

Západ nedodal Ukrajině špatnou platformu. Dodal ji bez dostatečného ekosystému servisu, dílů a munice. A válka ten rozdíl účtuje každý den.