V týlu je drtí jako nikdy, ale na frontě je nezadrželi. Rusové postoupili u Charkova a Sum

Noc z 2. na 3. října 2026 shrnuje paradox, který definuje současnou fázi války. Ukrajinské síly v těch hodinách hlásily zásahy Volgogradského ropného závodu, tří rafinérií u Samary, místa skladování a spouštění úderných dronů poblíž Doněcku, velitelského bodu v Nové Tavolžance i opravárenské základny v Hromivce. Podle Generálního štábu ZSU šlo o jednu z nejintenzivnějších nocí úderů do ruského zázemí vůbec. Jenže tentýž den ráno operační souhrn zaznamenal 194 bojových střetů podél celé linie dotyku, a na severu, u Charkova a v sumském pohraničí, ruské jednotky dál tlačily vpřed.

Co hoří v ruském týlu

Rozsah ukrajinské kampaně úderů do hloubky na přelomu září a října nemá v dosavadním průběhu války obdobu. Jen za poslední zářijový týden ukrajinské zdroje hlásily zásahy sedmi strategických cílů ve vzdálenosti 200 až 1 600 kilometrů od fronty, včetně šesti rafinerií. Na začátku října k tomu přibyla další série: Volgogradský ropný závod, trojice ropných uzlů v Samarské oblasti, sklad materiálu u Voznesenivky a (což je klíčové) přímo infrastruktura úderných dronů, které Rusko vypouští proti ukrajinským městům.

Nejde jen o symbolické údery. Generální štáb a SBU společně potvrdily zásahy na místa, kde se drony skladují, připravují a startují. Zasažen byl i přechod přes řeku Mokri Jaly, tedy logistická tepna zásobování. Když k tomu připočteme zářijovou bilanci ruských ztrát (46 230 vojáků podle ukrajinského generálního štábu, rekord roku 2026), obraz opotřebovávání je zřetelný. Rusko platí za každý kilometr víc než kdykoli předtím.

Kde se fronta posunula

A přesto se posunula. U Charkova jde o severní pohraniční osu kolem Kozačí Lopani směrem k obci Nová Kozačá. Ruské ministerstvo obrany 3. října tvrdilo, že obec převzalo. Ukrajinské otevřené zdroje k témuž datu potvrzují pokračující boje a tlak v přilehlém pásmu, ale jednoznačné potvrzení ztráty obce z ukrajinské strany chybí. Bezpečnější je mluvit o prosakování malých skupin a postupném rozšiřování šedé zóny.

V Sumské oblasti je obraz podobný, byť méně dramatický. Ukrajinský vojenský analytik Viktor Trehubov ještě 24. září popisoval úzký ruský pás podél hranice a infiltrační taktiku malých skupin. K 8. září ukrajinské zdroje výslovně uváděly, že výrazné nahromadění ruských sil na sumském směru nepozorují. To, co se děje, není velký průlom. Je to vytrvalé, draze vykupované ukusování pohraničního pásma, vesnice po vesnici, někdy jen pole po poli.

Čísla z frontových souhrnů to potvrzují: 207 bojových střetů 2. října, 194 o den později. Rusko útočí v desítkách os současně, na severu i na východě, a nutí Ukrajinu krýt enormně dlouhou linii.

Proč obojí platí současně

Tady je jádro věci, které se v běžném zpravodajství často ztrácí. Kampaň úderů do hloubky a frontový postup operují ve dvou různých časových a taktických rovinách.

Údery do rafinerií, skladů a velitelských bodů zhoršují ruskou logistiku, snižují zásoby paliva, ničí dronové kapacity a zvyšují náklady na vedení války. Jenže tento efekt se projevuje se zpožděním, týdny, někdy měsíce. Mezitím na samotné čáře boje malé pěší skupiny nepotřebují rafinérii v Samaře. Potřebují řízené letecké pumy shozené z letadla za frontovou linií, drony operátora o pár kilometrů dál a dostatek lidí ochotných jít vpřed. A toho má Rusko zatím dost.

Podle nás severní ruské posuny nevypadají jako předzvěst operačního průlomu srovnatelného s rokem 2022. Vypadají jako záměrný, systematický tlak, který váže ukrajinské síly, ohrožuje pohraniční obce a komplikuje obranu, i ve chvíli, kdy Rusku doslova hoří týl. Je to strategie opotřebování z obou stran. Otázka je, komu dojdou zdroje dřív.

Kyjev pod tlakem, Moldavsko v ohrožení

Válka se zároveň přelévá daleko za frontovou linii. Rusko na přelomu září a října opakovaně zasáhlo kyjevské mosty přes Dněpr; podle AP byly tři ze šesti silničních mostů plně nebo částečně uzavřeny, čtyřkilometrová cesta autem trvala 45 minut. Tentýž den, kdy byl zasažen Severní most, ruské ministerstvo zahraničí veřejně varovalo zahraniční diplomaty, aby opustili Kyjev. Kombinace kinetického úderu a informačního nátlaku nebyla náhodná.

A 3. října pět ruských dronů narušilo vzdušný prostor Moldavska. Moldavská prezidentka Maia Sanduová prohlásila, že Moskva vystavuje riziku životy „napříč Evropou“. Pro středoevropské země včetně Česka to není signál bezprostředního ohrožení, ale argument pro těsnější propojení protivzdušné obrany a sdílení radarových dat. Válka už dávno nekončí na ukrajinských hranicích.

Nová hrozba: proudové drony

K tomu všemu Rusko nasazuje novou generaci úderných dronů s proudovými motory, takzvané reaktivní šahedy. Jsou rychlejší, mají kratší reakční čas pro obranu a dosavadní prostředky protivzdušné obrany je sestřelují obtížněji nebo za neúměrně vysokou cenu. Stíhačky F-16 je sice dokážou zlikvidovat, ale každý takový sestřel stojí násobně víc než samotný dron.

Ukrajina na to reaguje vývojem vlastních vysokorychlostních interceptorů. Prezident Zelenskyj v září mluvil o „dobrých výsledcích“ testů a nových rozhodnutích k výrobě proudových motorů. Systém ale zatím není ve fázi masového nasazení. Pokud se podaří škálovat výrobu, může to zlevnit obranu a uvolnit dražší prostředky na balistické hrozby. Zatím je to ale závod s časem.

Ukrajina drtí ruské zázemí s intenzitou, kterou válka dosud neviděla, a Rusko za své posuny platí rekordní cenu v lidech i technice. Jenže na severovýchodní hranici stačí k posunu pár desítek pěšáků s dronovou podporou, a žádná hořící rafinérie v Samaře je nezastaví dřív, než dojdou na místo. Válka opotřebování nemá rychlé rozuzlení. Má jen účty, které rostou na obou stranách.