Zelenskyj stojí před osudovým úkolem: Postoupit Rusku výměnou za mír Donbas, nebo válčit až do konce

Volodymyr Zelenskyj se od podzimu 2025 ocitá pod tlakem, který nemá v novodobých dějinách Ukrajiny obdobu. Na jedné straně stojí varianta příměří, jež by v nějaké podobě zafixovalo ruskou kontrolu nad částí Donbasu. Na druhé pokračování války, která pohlcuje desítky miliard dolarů ročně a závisí na ochotě Washingtonu i Bruselu platit účty. Německý analytik Alexander Rahr tuto volbu popsal jako binární: buď Donbas, nebo válka. Jenže realita je složitější než komentátorská zkratka. Zelenskyj veřejně říká, že Ukrajina nepřijme nic, co odporuje její ústavě a legislativě. A ukrajinská veřejnost mu v tom zatím dává za pravdu.

Co přesně znamená „postoupit Donbas“

Formulace zní jednoduše, ale skrývá tři zásadně odlišné scénáře. První je zmrazení aktuální frontové linie, kdy Rusko si ponechá, co drží, Ukrajina totéž. Druhý je formální uznání ruské anexe Doněcké a Luhanské oblasti, tedy de iure kapitulace. A třetí, nejtvrdší, je vyklizení dosud ukrajinských měst jako Kramatorsk a Slovjansk, která by přešla pod ruskou správu.

Právě třetí variantu testoval Kyjevský mezinárodní institut sociologie (KIIS) v průzkumech z února a března 2026. Výsledky mluví jasně: 62 % Ukrajinců považuje předání celého Donbasu za kategoricky nepřijatelné. Třetina by souhlasila, pokud by výměnou přišly tvrdé bezpečnostní garance, tedy americké jednotky na ukrajinské půdě, uzavření vzdušného prostoru, bezplatné dodávky zbraní. Jakmile se garance zúžily na slabší verzi bez přítomnosti amerických vojáků, ochota spadla na 25 %.

Pro Zelenského to znamená, že nemá mandát k definitivnímu darování území. Mandát k vyjednávání ano; v březnu 2026 mu důvěřovalo 62 % veřejnosti, v dubnu stále 58 %. Ale vyjednávání a kapitulace jsou dvě různé věci.

Cena za pokračování války

Odmítnutí kompromisu není abstraktní gesto. Má konkrétní cenovku. Mezinárodní měnový fond pro rok 2026 vyčíslil externí finanční mezeru Ukrajiny na 52 miliard dolarů, tedy částku, kterou stát nedokáže pokrýt z vlastních příjmů a musí ji dostat zvenčí. Bez těchto peněz by Kyjev čelil rozpočtovému šoku v řádu měsíců, ne let.

Evropská unie na to reagovala spuštěním 90miliardového úvěrového rámce pro roky 2026–2027, z něhož 28,3 miliardy eur směřuje na obranné průmyslové kapacity. Evropská komise v červnu 2026 vyplatila první splátku 3,2 miliardy eur. Současně EU otevřela první přístupový vyjednávací cluster s Ukrajinou, což je signál, že Brusel podporu neukončil, ale institucionalizoval ji.

Jenže právě tady leží jádro problému. Válka, která stojí na cizích penězích, je válka, jejíž tempo a trvání neurčuje ten, kdo bojuje, ale ten, kdo platí. A americká vyjednávací dynamika pod Donaldem Trumpem tlačí jiným směrem než evropská linie.

Kdo Zelenského staví před tuto volbu

Neexistuje jeden aktér, který by Kyjevu předložil formální ultimátum. Tlak vzniká souběhem několika sil:

• Washington prosazuje vyjednávání a hledá rychlé řešení. V americkém Senátu leží návrh zákona „Sanctioning Russia Act“, který obsahuje mimořádně tvrdé nástroje: sankce vůči ruskému státnímu aparátu, zákaz nákupů ruského státního dluhu a cla až 500 % na ruskou ropu, uran a petrochemii. Podle některých komentátorů Trump tyto „pekelné sankce“ pozastavil jako vyjednávací páku; v otevřených primárních zdrojích se ale oficiální akt pozastavení nepodařilo jednoznačně doložit.
• Brusel drží linii, že mír musí být spravedlivý a trvalý a nesmí být rozhodnut bez Ukrajiny. Evropská rada to v prosinci 2025 zopakovala explicitně.
• Moskva nepředložila veřejně žádný plán, který by Kyjev mohl reálně přijmout. Ruské podmínky (uznání anexe čtyř oblastí, demilitarizace, neutralita) jsou z ukrajinského pohledu ekvivalentem kapitulace.

Rahrova teze, že Zelenskyj si musí vybrat mezi Donbasem a válkou, jde dál než oficiální pozice kteréhokoli z těchto aktérů. Je to komentátorská interpretace, ne vyhlášený postoj Kyjeva ani Bruselu.

Co by ztráta Donbasu znamenala pro lidi na místě

Tady přestává geopolitika a začíná lidský rozměr. Zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva popisují, co ruská okupace přináší civilistům: vnucování ruské identity, pasportizaci, přechod škol na ruské osnovy, postihy za proukrajinské postoje, omezení pohybu a systematické znevýhodňování lidí bez ruského pasu v zaměstnání, zdravotnictví i sociálních dávkách.

Formální „postoupení“ Donbasu by tento režim legalizovalo. Miliony lidí, kteří se považují za Ukrajince, by ztratily i poslední naději na návrat pod ukrajinskou správu. Právě proto je pro většinu ukrajinské veřejnosti tato varianta nepřijatelná; nejde jen o čáru na mapě, ale o osud konkrétních rodin.

Proč nejde jen o mapu, ale o garance

Skutečná osudovost Zelenského volby neleží na mapě Donbasu. Leží v otázce, zda by případný kompromis přinesl vynutitelné bezpečnostní garance, nebo jen operační pauzu pro Rusko. Příměří bez tvrdého mechanismu vynucování, bez mezinárodních jednotek, bez automatických sankcí při porušení, bez jasného závazku NATO, by nebylo mírem. Bylo by přestávkou, během níž by Moskva konsolidovala síly.

Česko má v tom vlastní zájem. Vláda schválila pokračování Programu Ukrajina na roky 2026–2030 a české firmy se přes evropské nástroje zapojují do obnovy ukrajinské infrastruktury v objemu zhruba 4 miliard korun. NATO přitom Rusko označuje za nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu pro bezpečnost spojenců. Špatný mír na Ukrajině by bezpečnost střední Evropy nezklidnil, spíš by přidal naléhavost otázce, kdo bude na řadě příště.

Zelenskyj zatím volí třetí cestu: vyjednává, ale neustupuje. Jak dlouho mu to okolnosti dovolí, závisí méně na jeho vůli a víc na tom, zda Západ dokáže držet podporu tak dlouho, aby příměří nebylo kapitulací, ale skutečným koncem války.