Zoufalství Kremlu se dá krájet. Ukrajinci u Lymanu postupují a Rusové křičí, že jde o zákeřný plán Západu

Jurij Podoljaka, jeden z nejsledovanějších proruských komentátorů války, napsal 18. června 2026 na svůj telegramový kanál, že „osvobození“ Lymanu je na dosah. Byl si jistý. Jeho sledující sdíleli mapy, na kterých se ruský výběžek severně od města zakusoval do ukrajinských pozic jako klín. Jenže 10. září téhož roku tentýž Podoljaka napsal něco docela jiného: „Bohužel Lyman už nedobýváme. Máme tu problémy.“ Mezi těmito dvěma větami se odehrál tichý, ale zásadní obrat, a právě ten ukazuje, proč se dnes v proruském prostředí mluví o zákeřném plánu Západu místo o vítězném tažení.

Klín, který se začal drolit

Lyman je dopravní a logistický uzel na severu Doněcké oblasti. Už v říjnu 2022, kdy ho Ukrajinci osvobodili po hrozbě obklíčení ruských sil, ho agentura AP popisovala jako bránu k dalšímu postupu na východ. V roce 2026 je jeho význam ještě naléhavější: kdo kontroluje Lyman a jeho okolí, ovlivňuje severní přístupy ke Slovjansku a Kramatorsku, dvěma největším městům, která Ukrajina v Doněcké oblasti stále drží.

Ruský plán počítal s tím, že výběžek severně od Lymanu poslouží jako odrazový můstek k obchvatu Slovjanska ze severu. Jenže od léta 2026 se tento výběžek zmenšuje. Podle analýzy varšavského Centra pro východní studia (OSW) z 1. září 2026 se prostor ruského výběžku mohl od července zmenšit až o 200 km². Část ruských sil ustoupila ze západního břehu řeky Netrjus. Kyiv Post odhaduje, že na některých úsecích byli Rusové zatlačeni až o 15 kilometrů.

Nejde o jednorázový průlom. Jde o měsíce trvající sérii drobných pěších a dronových protiútoků, které ukrajinské síly vedou systematicky a trpělivě.

Když vlastní blogeři boří narativ

Nejpozoruhodnější na celé situaci není samotný počet ztracených kilometrů. Je to rozpad příběhu, který si proruské prostředí vyprávělo samo sobě.

V červnu Podoljaka prodával svým milionům sledujících vizi brzkého pádu Lymanu. Boris Rožin na kanálu Colonelcassad šířil rozbory analytického kanálu Rybar, které v září už otevřeně popisovaly přechod iniciativy k Ukrajině na části lymanského úseku, tlak na ruské flanky a nutnost přesouvat rezervy. ISW ve svém hodnocení z 11. září 2026 zachytilo spory mezi samotnými ruskými zdroji o tom, kde přesně ruské jednotky ještě vůbec stojí, a dokonce šíření archivních či upravených záběrů, které měly nadsadit rozsah ruské kontroly.

Tady se láme důvěryhodnost celého vyprávění. Ruské ministerstvo obrany trvalo na soustavných ziscích. Milblogeři, kteří sledují frontu detailně a jejichž publikum příliš okatou lež neodpustí, už ale couvali. Výsledek je schizofrenie: oficiální linie mluví o postupu, zatímco vlastní komentátoři popisují obranu.

„Zákeřný plán Západu“ jako záchranný kruh

A právě v tomto momentu se objevuje rétorika o zákeřném plánu Západu. Podoljaka rámuje ukrajinský tlak jako koordinovanou akci Kyjeva a jeho západních partnerů: „krásné obrázky na frontě a apokalyptické v týlu“. Rybar popisuje ukrajinský cíl jako snahu rozkývat flanky, vynutit přesuny ruských rezerv a oslabit tlak na slavjanském směru.

Žádný konkrétní západní operační dokument, který by takový „masterplan“ dokazoval, v otevřených zdrojích neexistuje. Přímé vyjádření Putina nebo mluvčího Peskova s formulací „zákeřný plán Západu“ přímo k Lymanu se nám nepodařilo dohledat. Jde o propagandistický narativ, který plní jednu konkrétní funkci: přepsat vlastní neúspěch z „chyby velení“ na „válku Ruska proti celému Západu“. Politické náklady přiznání, že problém vznikl na vlastní straně, jsou totiž mnohem vyšší.

Podle nás je to standardní obranný mechanismus. Když fakta na bojišti nejsou příznivá, je pohodlnější říct, že proti vám stojí celá západní civilizace, než přiznat, že protivník vás přechytračil dronovými útoky a pěchotními výpady.

Co to znamená pro severní Donbas

Lokálně je situace pro Rusko vážná. OSW přímo spojuje ukrajinské zisky s omezením ruského obkličování Slovjanska ze severu. Pokud Ukrajina dotlačí ruské síly zpět k řece Žerebec a definitivně rozbije výběžek severně od Lymanu, narovná frontu a výrazně zmenší bezprostřední hrozbu obchvatu slavjansko-kramatorské aglomerace.

Zároveň je třeba říct, co to není. Není to zlom celé války. Rusko dál tlačí na jiných úsecích Donbasu, východně i jižně od Slovjanska. Ale každý ukrajinský úspěch, který rozbije tezi o nevyhnutelném ruském postupu, zlepšuje vyjednávací pozici Kyjeva, a právě proto jsou lokální neúspěchy pro Kreml tak politicky citlivé.

Česko tento vývoj nevnímá jen jako vzdálenou epizodu. V bezpečnostní dohodě mezi Prahou a Kyjevem stojí černé na bílém, že bezpečnost Ukrajiny je integrální součástí české a euroatlantické bezpečnosti. Muniční iniciativa pokračuje, podpora trvá.

Armáda, která měla být druhá nejsilnější

Ruská armáda vstupovala do války s pověstí druhé nejsilnější na světě. U Lymanu ji už třetím rokem zadržuje protivník, který je na papíře slabší, ale který systematicky využívá drony, flexibilní taktiku a informační převahu k tomu, aby rozdíly stíral. Armáda je tak silná jako její nejslabší článek. A právě u Lymanu se ukázalo, kde ten článek praská.

Podolyakův telegramový kanál je toho nejlepším důkazem. Člověk, který v červnu psal o brzkém vítězství, v září vysvětluje, proč se to nedaří. To není analýza. To je epitaf narativu.