Kruté zákony Vikingů: Za krádež oběť severským bohům, za nevěru otroctví a v neposlední řadě rituál krvavého orla

Zdatní mořeplavci, nenasytní dobyvatelé a krvelační válečníci ze severu osidlovali Evropu mezi 8. až 11. stoletím. Vikingové byli lidé mnoha tváří, kteří se do historie zapsali především jako válečníci, již neměli se svými protivníky žádné slitování. V životech obávaných Vikingů však nefigurovaly jen boje a válka, nýbrž i rovnoprávnost, právo a spravedlnost. I v tomto ohledu byli severští bojovníci velice svébytní. Tresty za prohřešky byly natolik kruté, že by se za ně nestyděl ani ten nejbezcitnější popravčí.

Za krádež opeřencem

Vikingové nebyli pouze válečníci, mnozí z nich se živili především jako obchodníci, kteří trávili velkou část života na obchodních cestách. Samozřejmě i mezi námořníky a obchodníky existovala určitá pravidla, která museli muži dodržovat. A je tedy pochopitelné, že trest neminul námořníka či obchodníka, jenž se provinil krádeží. Podle švédských zákonů Bjarkey, které jsou dle některých historiků datovány k roku 832, padnul na zloděje trest v podobě holé hlavy, dehtu a kachního peří.

Zní to možná směšně, ale pravdou je, že i při tomto poněkud potupném trestu mohl dotyčný přijít o život. Nejprve byla provinilci oholena hlava a potřena dehtem, načež byl zasypán kachním peřím. Následně musel proběhnout uličkou „hanby“ mezi ostatními obchodníky, kteří se rozestoupili a na zlodějíčka házeli kameny či cihly. Hodit si musel každý, pakliže tak neučinil, hrozila mu pokuta. Pokud se ubožák pokrytý peřím dostal na konec pomyslné uličky živý, žádný další trest ho již nečekal. Ovšem hanba jej provázela po celý život.

Za trest obětním beránkem

Ačkoli Vikingové nebyli jen krvelační barbaři, nelze na ně pohlížet ani jako na mírumilovné osadníky. Polyteističtí severští bojovníci si totiž libovali v obřadních rituálech, při nichž většinou přišla oběť o život dosti nemilým způsobem. Tresty se ve vikingské společnosti odvíjely nejen od závažnosti prohřešku, ale hlavně od společenského postavení trestaného. Pokud se tedy například provinil krádeží vysoce postavený válečník, zaplatil pokutu. Nebo maximálně přišel o prst. Naopak otrocký Thrall si krádeží vysloužil téměř jistou jízdenku na obřadní stůl.

Což nemuselo znamenat nutně smrt, v lepším případě mohl dotyčný přijít třeba o ruku či o nohu, která pak byla nabídnuta severským bohům. V horším případě však byly provinilci například propíchnuty paty a skrze otvory provlečeny provazy. Za ty byl pak jedinec pověšen vzhůru nohama a visel, dokud nezemřel. Tělo bylo následně opět nabídnuto bohům. Ve skutečnosti se však o mrtvoly postarali spíše hladoví havrani.

Široká otrocká síť

Otroctví bylo nedílnou součástí vikingské ekonomiky. Otroci tvořili velkou část pracovní síly a zároveň byli pro Vikingy cenným zbožím. Obchodní síť s otroky sahala od Irska až po Rusko. I přesto, že valnou většinu otroků tvořili váleční zajatci, zločinci či dlužníci, faktem je, že do otroctví mohl spadnout téměř každý Viking. Víceméně se jednalo asi o nejběžnější vikingský trest, který byl uvalován za celou řadu přestupků.

Jestliže byl člověk přistižen při krádeži, stal se otrokem jedince, kterého okradl. Pokud byla žena přistižena při nevěře, byly jí ostříhány vlasy a následně byla prodána do otroctví. Stejný osud čekal člověka například také za pomluvu. Vikingové si museli dávat velký pozor na to, co kde vypráví. I když se může otroctví zdát na první pohled lepší variantou, než trest smrti, ne vždy tomu tak bylo. Být otrokem Vikingů nebyl v žádném případě lehký trest.

Otroci, neboli Thrallové, neměli prakticky žádná práva a jejich páni s nimi mohli nakládat, jak uznali za vhodné. Thrallové tak často podstupovali bití, mučení či sexuální zneužívání. Nikdo se nepozastavil nad tím, pokud věřitel svého otroka zmrzačil či zabil. Thrallové sdíleli běžně prostory s domácími zvířaty a dobytkem, přístup do domu jim byl vesměs odepřen. A jak tomu bývalo i v mnoha dalších kulturách, otroci byli často pohřbíváni spolu se svými pány, aby jim dělali společnost v posmrtném životě.

Rituál Krvavého orla

Vikingské ságy Orkneyinga a Příběhy o Ragnarových synech popisují rituální obřad, který dostal název „Krvavý orel“. Není sice úplně jasné, zdali k obřadu někdy došlo, neboť písemné zmínky o rituálu pocházejí až z pozdější doby, avšak jedno jisté je. Pokud k rituálu docházelo, jednalo se bezpochyby o jeden z nejbrutálnějších způsobů popravy v dějinách lidstva.

Krvavý orel patří, stejně jako věšení za paty, k rituálním obřadům, při kterém byla nabídnuta oběť bohu Ódinovi. Většinou se jednalo o nějakého hříšníka, například tedy odsouzeného vraha. Poprava probíhala veřejně a celý průběh obřadu byl velice krvavý a krutý. Mučený ležel na břiše, ruce i nohy svázané. Popravčí, v tomto případě spíše mučitel, započal obřad tím, že odsouzenému jedinci vyryl do zad obraz orla.

The Blood Eagle: Could Vikings have actually performed the brutal execution method? And how do we make sense of extreme medieval violence, even while trying to understand them as full, complex, humans. With @prof_gabriele, and for @SmithsonianMag. https://t.co/i1w1OqtV0F

— David M. Perry (@Lollardfish) December 6, 2021

Následně zabodl obřadní nůž do spodní části zad mučeného a vedl plynulý řez až k hrudnímu koši. Jednotlivá žebra pak byla oddělena od páteře a vytočena směrem ven. Plíce dotyčného byly rovněž povytaženy ven z těla. Tělo mučeného tak mělo ve výsledku připomínat orla s roztaženými křídly. Pro dokončení obřadu byla do otevřených ran přisypávána sůl, která měla ještě zvýšit utrpení oběti. Je však velice pravděpodobné, že jedinec skonal hned v prvních fázích obřadu, a to v důsledku vykrvácení či udušení.

Jaké další způsoby vikingských trestů či mučení znáte?

Zdroj: History