Zlatý věk amerického námořnictva končí. Letadlové lodě slouží přes 50 let a přetěžování flotily se nedá zastavit

Éra, kdy si Washington mohl dovolit držet letadlové lodě ve třech krizových regionech najednou a zároveň je v klidu opravovat, cvičit posádky a stavět nové, je podle západních analytiků u konce. Nejde o to, že by americké námořnictvo přestávalo být nejsilnější na světě; jedenáct supernosičů je stále číslo, o kterém si ostatní státy mohou nechat zdát. Problém je jinde. Systém, který tuto sílu generuje, se dusí: lodě jezdí déle, než mají, opravy se odkládají, nové trupy přicházejí pomalu a lidé na palubách spí v průměru pět a čtvrt hodiny denně místo předepsaných sedmi a půl. Britský think-tank RUSI to pojmenoval jedním slovem: přetažení.

Padesát let na moři a žádný konec v dohledu

USS Nimitz, první loď stejnojmenné třídy jaderných letadlových lodí o výtlaku přes 100 000 tun, vstoupila do služby v květnu 1975. Letos jí je jednapadesát let. Původní plán počítal s přibližně padesátiletým životním cyklem, během něhož loď projde jedním zásadním RCOH (výměnou paliva a komplexní generální opravou) v loděnici Newport News Shipbuilding. Při tomto procesu se vymění palivo jaderných reaktorů a modernizuje se velká část systémů. Jenže i po RCOH má loď své limity a Nimitz je dávno za nimi.

Západní analytické zdroje, včetně Atlantic Council, uvádějí, že služba Nimitzu byla prodloužena nad původní plán. Přesný administrativní akt není v otevřených zdrojích plně dohledatelný, ale důvod je zřejmý: náhrada nestíhá. Třída Gerald R. Ford, první nový americký konstrukční typ nosiče od uvedení Nimitzu, má zatím v aktivní službě jedinou loď, samotnou USS Gerald R. Ford, zařazenou v červenci 2017. Pentagon ji tehdy označil za první novou generaci nosičů za více než čtyřicet let. Druhá loď třídy, USS John F. Kennedy, by měla vstoupit do služby kolem roku 2027, USS Enterprise kolem roku 2031 a USS Doris Miller kolem roku 2034. Americký kontrolní úřad GAO ale opakovaně varuje, že lodní programy trpí systémovými skluzy, takže jde o plánované termíny, nikoli o pevný harmonogram.

Mise se natahují, údržba se hroutí

Americké námořnictvo pracuje s takzvaným cyklem OFRP (Optimized Fleet Response Plan). Loď projde údržbou, výcvikem, obdobím vysoké připravenosti a pak vypluje na zhruba sedmiměsíční nasazení, tedy asi 210 dní. Realita posledních let vypadá jinak.

• USS Abraham Lincoln strávila na moři přes 270 dní v kuse.
• USS Gerald R. Ford dosáhla 326 dní nepřetržitého nasazení.
• Údržbové fáze úderných skupin letadlových lodí byly podle GAO dokončeny včas jen z 20 % ve fiskálním roce 2021 a z 39 % o rok později.

Každý den navíc na moři znamená den navíc v následné opravě. A každý den zpoždění v opravě znamená, že další loď musí zůstat na stanovišti déle, protože ji nemá kdo vystřídat. Vzniká dominový efekt, který se sám posiluje. RUSI upozorňuje, že námořnictvo začalo u některých úderných skupin rotovat torpédoborce dovnitř a ven i během jedné mise; krátkodobě to ulevuje jednotlivým lodím, ale oslabuje sehranost celé formace.

Problém není jen v nosičích

Stejný tlak dopadá na obojživelné lodě, které přepravují námořní pěchotu. Standardní rotace počítá se třílodní skupinou ARG/MEU, ale GAO zjistil, že v letech 2020 až 2022 byly včas dokončeny jen tři ze čtrnácti depotních údržeb obojživelných plavidel, se zpožděním přesahujícím 1 200 dní. Atlantic Council odhaduje efektivní bojovou připravenost obojživelné flotily na méně než padesát procent.

Pro posádky to má hmatatelné důsledky. Námořníci spí v průměru 5,25 hodiny za den, přestože standard stanoví 7,5 hodiny. GAO přímo spojuje únavu s minulými fatálními kolizemi hladinových lodí. Podpora běžné údržby prováděné přímo posádkou podle kontrolního úřadu neodpovídá potřebám flotily. Školení zaostává, náhradní díly chybějí, kvalifikovaní technici odcházejí. Civilní letecký průmysl, zejména aerolinky, dlouhodobě přetahuje vojenské piloty i mechaniky vyššími platy a předvídatelnějším životem.

Kdo z toho těží a co to znamená pro Evropu

Každá americká letadlová loď vázaná na Blízkém východě (a v první polovině roku 2026 jich tam bylo několik kvůli operacím proti Íránu) je loď, která nestojí v Indo-Pacifiku. Atlantic Council přímo píše, že toto přesměrování sil má dopad na odstrašení Číny. Peking nemusí americkou flotilu porazit; stačí mu, že je rozptýlená.

Rusko z toho těží spíš nepřímo. RUSI v samostatné studii o severoatlantickém prostoru připomíná, že samotné ruské námořnictvo má v klíčové podmořské složce omezenou hloubku; i relativně malé ztráty mu mohou ztížit plnění misí doma i ve světových oceánech. Ruská flotila tedy není alternativou americké; je to jiný druh problému.

Pro Evropu a Česko to neznamená konec amerických bezpečnostních záruk. Znamená to ale menší rezervu. Pokud jsou americké nosiče, eskorty a prostředky protiraketové obrany vázané jinde, tlak na evropské spojence, aby nesli větší díl konvenční zátěže, roste. A roste rychleji, než většina evropských rozpočtů stíhá reagovat.

Systémová porucha, ne jednorázová krize

GAO v březnu 2025 předložil Kongresu svědectví nazvané „Navy Shipbuilding: A Generational Imperative for Systemic Change“. Název říká vše. Problém není v jednom rozpočtovém roce ani v jedné lodi. Jde o nerealistické akviziční postupy, zastarávající infrastrukturu loděnic, nedostatek kvalifikované pracovní síly a rostoucí náklady, které se navzájem posilují. Peníze do námořnictva proudí, ale počet lodí neroste podle plánů.

Řešení existují: plné financování údržbových plánů, stabilizace stavebních programů, reforma akvizičního cyklu. Žádné z nich ale nepřinese úlevu za rok ani za pět. Americké námořnictvo zůstává nejsilnější na světě. Jen si už nemůže dovolit tvářit se, že tato síla je bezedná.