Protitankové pušky jsou dnes zapomenutou kategorií pěchotních zbraní. Byly předchůdci dnešních protimateriálních odstřelovaček.
Ve 30. letech 20. století byly protitankové pušky ve výzbroji mnohých světových armád. Jednalo se o velkorážné zbraně, díky kterým si měla pěchota poradit s lehkými a středními tanky nepřítele. Po podobných zbraních se začala ohlížet ve 30. letech 20. století i Rudá armáda, jíž podobné pušky citelně chyběly. Kvůli radě chybných předpovědí však začala protitankové pušky zavádět až ve chvíli, kdy je jiní vyřazovali. Překvapivě však slouží dodnes.
Zkušenost z finské války
První protitanková puška se na bojišti objevila již na konci 1. světové války. Německá Tankgewehr M 1918 měla ničit tanky dohody. Tato zbraň se pak stala vzorem pro další typy z této kategorie: velkorážná opakovací zbraň s průrazným střelivem obsluhovaná dvěma muži – střelcem a nabíječem. V meziválečném období podobné zbraně zavedlo několik států. V čele vývoje však stála Velká Británie s puškou Boys. Vývoj československé pušky Zk 404 byl bohužel hotov až po okupaci a přivlastnila si ji SS.
V samotné zemi sovětů začal vývoj v roce 1936, kdy Hlavní ředitelství dělostřelectva Rudé armády vyhlásilo soutěž na protitankovou pušku s ráží 20–25 milimetrů a hmotností do 35 kilogramů. Předchozí návrhy použít náboj ráže 12,7 x 108 mm byly odmítnuty. Navíc Sověti v Polsku ukořistili polské protitankové pušky Wz. 35 a mohli se seznámit i s německou zbraní Panzerbüchse 38, obě s ráží jen 7,92 mm. Sověti vyhodnotili používané ráže jako naprosto nedostačující, a proto vyvíjeli náboj nový, munici ráže 14,5 mm.
Přesto u vývoje svých protitankových pušek využili prvky výše vyjmenovaných zahraničních zbraní. Vývoj protitankových pušek však nebyl nijak prioritní, protože SSSR neočekával, že bude muset v brzké době vést obrannou válku, ve které by takové pušky mohl rozsáhle využít. S protitankovými puškami v boji se Rudá armáda poprvé setkala ve větším počtu teprve v zimní válce s Finskem 1939–1940. Finská 20milimetrová Lahti L/39 způsobovala sovětským tankistům nepříjemné ztráty.
To už byl nový náboj v SSSR dokončen (od roku 1938). Jednalo se o vysoce výkonný B-32 14,5×114 mm, 64gramový průrazný náboj s ocelovým jádrem. Vznikla tak legendární ráže 14,5 mm, dodnes používaná u mnoha těžkých kulometů v Rusku a ostatních zemích bývalého SSSR. Až v září 1939 začaly zkoušky první takto kalibrované zbraně nazvané PTRR (protivotankovoje oružjo Rukavišnikova). V roce 1940 ale vzniklo jen pět exemplářů PTRR, jelikož se u ní projevila celá řada nedostatků.
Zbraň měla problém s nabíjecím mechanismem, a do výzbroje RA se proto přes původní objednávku 15 000 kusů nedostala. Navíc zájem ze strany Rudé armády opadl. Podle tehdejších předpovědí „odborníků“ měly mít tanky budoucnosti pancíř o síle až 80 mm, a na to by puška nestačila.
Barbarossa mění vše
Již den po německé invazi, 23. června 1941, se však situace diametrálně změnila. Vývoj protitankové pušky byl najednou absolutní prioritou. Zhostily se ho dva konstrukční týmy pod vedením sovětských puškařských legend. Naštěstí pro SSSR v předchozím období oba dva slavní puškaři skutečně nezaháleli. Již v srpnu proběhly zkoušky jejich produktů a v listopadu se mohla rozběhnout sériová produkce nových zbraní.
První tým vývojářů, jenž vedl Vasilij Alexejevič Děgťarjev, si vybral koncepci jednoranné pušky. Složitější samonabíjecí mechanismus měl dostat produkt druhého týmu, kterému šéfoval Sergej Gavrilovič Simonov. Oba týmy jely na hraně. Tvrdí se, že za 22 dnů byly hotovy prototypy. V srpnu pak byly obě zbraně přijaty do výzbroje Rudé armády.
PTRD (ProtivoTankovoje oRužio Děgťarjeva), později označovaná jako PTRD-41, byla jednoranné konstrukce. Puška měla válcový otočný závěr se dvěma předními ozuby. Po každém výstřelu samočinně, díky zpětnému rázu, ze zbraně vyletěl prázdný náboj, otevřel se závěr a mohl být nabit další. PTRD-41 měla hlaveň dlouhou 1,35 metru s 8 pravotočivými drážkami a mohutnou úsťovou brzdou. Zbraň měřila 2 002 milimetrů, vážila 17,3 kilogramu a kadence byla 8–10 ran v minutě. Úsťová rychlost při výstřelu činila 1 010 m/s.
PTRS (ProtivoTankovoje oRužio Simonova), později PTRS-41, byla naopak poloautomatickou zbraní, která byla založena na konstrukci pušky SVT-38. PTRS-41 využívala energie plynů ze spáleného prachu náboje po výstřelu. Ty se vracely kanálkem pod hlavní, kde byl píst spojený se svisle pohyblivým závěrem, jenž zajistil vyhození nábojnice a znovunabytí zbraně.
Ta měla pevný zásobník a nabíjela se páskem s pěti náboji. PTRS měřila 2 110 milimetrů, hmotnost byla 20,93 kilogramů s prázdným zásobníkem (22 kilogramů s plným) a kadence dosahovala 15 ran v minutě. Délka hlavně činila 1,22 metru a úsťová rychlost díky shodnému náboji s PTRD-41 činila také 1 010 m/s.
Kvapná cesta na frontu
Výkony obou pušek byly prakticky totožné. PTRD-41 měla mířidla dvoupolohová, šlo nastavit jen 100 až 400 metrů, nebo 400 až 1 000 metrů. PTRS-41 mohla mířidla nastavit od 100 do 1 500 metrů, a to po krocích po 50 metrech. Ale maximální účinný dostřel bez optiky byl sotva 800 metrů, avšak i to byly jen šťastné zásahy.
Sovětští vojáci častěji stříleli s oběma puškami maximálně na poloviční vzdálenost. Na 500 metrů puška zvládla prostřelit 30milimetrový pancíř, na 100 metrů pak 40milimetrový. V zimě šlo obě zbraně převážet na speciálních ližinách. Dvojnožky obou zbraní byly sjednoceny a bylo možno je přimontovat k různým vozidlům.
Výroba se rozběhla ve zbrojní továrně ve městě Kovrov v září 1941. Prvních padesát kusů PTRD-41 a PTRS-41 putovalo k 16. armádě generála Konstantina Konstantinoviče Rokosovského, k 1 075. střeleckému pluku 316. divize Rudé armády. První nasazení bylo hned na klíčovém místě fronty – u Volokamska na severozápadě od Moskvy, kde se Wehrmacht pokoušel prolomit frontu.
Zkušenosti z prvního nasazení byly pozitivní. Obě zbraně byly vysoce účinné proti německým lehkým tankům a jen 16. listopadu 1941 se podařilo vyřadit z boje šest německých tanků. Pušky poskytovaly důležitou podporu pěchotě a byly účinné i při vyřazování ostatní techniky nepřítele. Zbraně byly spolehlivé i při teplotách -30° Celsia. U poloautomatické PTRS-41 bylo nutné dbát na údržbu, protože při zanesení měla tendenci k zasekávání. PTRD-41 byla naprosto spolehlivá.
Masová výroba se rozjíždí
O co byl Sovětský svaz liknavý v zavádění protitankových pušek, o to masovější výroba běžela během války. Jen poslední tři měsíce roku 1941 dala výroba v Kovrovu a Iževsku 17 638 protitankových pušek PTRD-41. Později se přidala ještě druhá zbrojovka v Iževsku a jedna v Zlatoustu a do ukončení výroby v roce 1944 bylo vyrobeno 293 164 PTRD-41. Zbrojovky v Iževsku a Saratově pak chrlily PTRS-41, kterých bylo do roku 1944 dodáno na frontu 178 552 kusů.
PTRD-41 se proslavila při obraně slavného Pavlovova domu, jehož udržení bylo během bitvy o Stalingrad klíčové pro první obrannou fázi bitvy. Seržant Jakov Pavlov, který improvizované pevnosti velel, nechal několik zbraní instalovat na střechu stavby. Díky nim se podařilo zastavit mnoho útoků německých sil podporovaných tanky proti tomuto centru odporu Rudé armády ve městě. I Němci používali ukořistěné zbraně pod označením 14.5 mm PzB 783(r) u PTRD-41 a PTRS-41 byla 14.5 mm PzB 784(r).
Hodnota zbraně s rozšířením středních tanků PzKpfw III a IV klesala. Roku 1942 byl zaveden náboj BS-41 s wolframovým jádrem. Když se však na frontě objevily novější verze PzKpfw IV, V Panther a VI Tiger, obě pušky byly proti nim prakticky bezmocné. Doporučovalo se střílet na pásy, hnací kola nebo průzory. To však bylo pro zbraně bez optiky velmi složité.
Proti lehce obrněným cílům a vozidlům však obě zbraně svoji práci zvládaly dobře. Pušky PTRD-41 i PTRS-41 byly mezi sovětskými vojáky poměrně oblíbené, i když nebyly bez problémů. Kromě malé přesnosti při vzdálenostech přes 400 metrů vadil účinek úsťové brzdy, který při výstřelu výrazně zvířil prach či sníh, což Němcům dost často prozradilo polohu střelce.
Poněkud kontroverzní ale bylo jejich nasazení v protiletadlové obraně. Malá kadence, problémy s přesným mířením na větší vzdálenost a celková neohrabanost zbraně z ní v tomto směru učinily jen symbolickou zbraň s naprosto náhodným zásahem vzdušných cílů, i když v memoárech řada ruských vojáků tvrdí, že s nimi nějaká německá letadla sestřelila.
Po válce v dalších válkách
Již za války se PTRD-41 dostala do výzbroje polských jednotek a 1. československého samostatného sboru. Na dálku pomohly protitankové pušky i Američanům. Během testů do SSSR dodaných M4A2 Sherman bylo zjištěno, že tank lze sovětskou zbraní ohrozit. Sověti spojence upozornili a ti přistoupili k technickým úpravám a posílení kritických míst legendárního tanku. Další setkáni Američanů s PTRD-41 a PTRS-41 již bylo nepříjemnější.
Sověti totiž zbraně dodali spojencům z Číny a KLDR a ti je nasadili během konfliktu v Koreji 1950–1953. Zde však spíše posloužily Američanům. Jednu z kořistních zbraní výzbrojní důstojník William Brophy překalibroval na americký náboj .50 BMG (12,7 mm) a zkoumal na ní možnosti dalekonosné velkorážné odstřelovačské pušky. Paradoxně se tak PTRD-41 stal pradědečkem moderních protimateriálových odstřelovačských pušek, jako je například Barrett M99.
SSSR většinu PTRD-41 a PTRS-41 po válce exportoval do zemí Třetího světa, kde bojují, jako například v Sýrii, dodnes. Jako kuriozita pak působí převedení několika desítek PTRD-41 do civilního sektoru – byly používány na Kamčatce k lovu velryb. Z mobilizačních skladů se „stařečci“ nedávno vynořily i s válkou na Ukrajině.
Bylo zaznamenáno jejich nasazení na východě Ukrajiny, kde s nimi proti obrněncům vládních jednotek stříleli proruští separatisté. Pušky ale používají obě strany. Mnohé byly vybaveny moderní optikou a jejich účinný dostřel vzrostl až na 1 800 metrů. Vedle ničení nepřátelské techniky pušky především slouží k vyřazování nepřátelských odstřelovačů. Ani 81 let od vzniku PTRS-41 a PTRD-41 tudíž nepatří do starého železa.
Jak dlouho vydrží PTRS-41 a PTRD-41 ve službě?
Zdroj: Chris Bishop, Zbraně druhé světové války, Praha, 2000.
Události
|
PŘEČTENÍ: 24471
Události
|
PŘEČTENÍ: 24668
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24432
