Jak nenáviděné Stalinovy varhany „hrály“, trnuli hrůzou i nejodvážnější němečtí vojáci. Sověty milovaný salvový raketomet BM-13 (Kaťuša)

Když se dnes řekne Kaťuša, mnohým se vybaví nejen oblíbená ruská písnička, ale i mocný druhoválečný raketomet s označením BM-13, spíše známý právě jako Kaťuša. Ten naháněl ze všech ruských zbraní Němcům největší hrůzu a při jeho nasazení i nejzkušenější vojáci Wehrmachtu ztráceli odvahu. Od jeho prvního nasazení letos uplynulo 81 let.

Rakety pro Kaťušu předběhly svět

Historie sovětských raketometů se začala psát roku 1921, kdy byla založena Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů (rusky GDL, Gazodinamičeskaja laboratoria) jako přímý nástupce tzv. Tichomirovy laboratoře v Leningradě. Pod tímto názvem se skrývalo špičkové výzkumné zařízení, které pracovalo na vývoji a výzkumu všech typů raket s motory na pevné i kapalinové palivo. Mimo jiné mladík Valentin Gluško, který do ní nastoupil v roce 1929, byl pozdější konstruktér kosmických raketových motorů SSSR.

Asi největším úspěchem laboratoře GDL bylo vyvinutí efektivního tuhého paliva pro rakety na TPH vyráběného pomocí netěkavých rozpustidel – želatinizátorů na bázi dinitroglycerýnu či diglykolu. Novou recepturu navrhl V. A. Artěmjov v roce 1924. Podle jeho návrhu dokončili roku 1928 vývoj bezdýmného lisovaného střelného prachu PTP, který byl kolem roku 1933 technologicky vylepšen na verzi NGV. Tím v SSSR předběhli svět o cca 10 let. V USA tuto technologii v průmyslovém měřítku, i přes přímou spolupráci s Velkou Británií, zvládli až roku 1941.

Pro nové palivo byly v GDL vyvíjeny i nové rakety a způsoby jejich vojenského využití. Jenže v mladém oboru vývoje reaktivní techniky a raket se v tehdejším SSSR všichni navzájem znali. A tak když v Moskvě poloaktivisticky pracovala od počátku 30. let skupina GIRD (vedená mimo jiné i Koroljovem) na stejném problému, a dokonce vykazovala větší úspěchy na poli reaktivních motorů s kapalinovým palivem než Leningraďané, rozhodl v roce 1932 tehdejší maršál Tuchačevský sjednotit obě skupiny vědců a techniků pod křídla armády do jednoho celku.

iZdroj fotografie: Uživatel Avaness / Creative Commons / CC BY-SA

Nechal tak roku 1933 v rámci Žukovského vojenské inženýrské akademie vytvořit jako její oddělení Reaktivní vědeckovýzkumný institut (RNII), do něhož „úředně“ sloučil dosud samostatně působící skupiny GDL a GIRD i několik jiných armádních specialistů. Oddělení akademie později dostalo kódový název NII-3. (Naučno-isledovatělnyj institut – 3)

Pak už to šlo rychle. Byla vyvinuta legendární raketa RS-82 ráže 82 mm určená pro výzbroj letadel a v roce 1937 byla zavedena do výzbroje stíhaček. Jejich první bojové nasazení proběhlo roku 1939 v bojích u Chalchyn – golu, kdy pět Polikarpovů I-15 s raketami RS-82 pod spodním křídlem (velitel kpt. Zvonarjev) těmito neřízenými raketami údajně sestřelilo celkem 14 japonských letadel.

Mnohem efektivnější bylo ale nasazení těchto raket v útoku na pozemní cíle, což se později stalo hlavním způsobem nasazení takovýchto raket u Il-2 a dalších sovětských letadel za druhé světové války. Ještě výrazněji se ukázala efektivita protizemního nasazení u rakety RS-132 ráže 132 mm, zavedené do výzbroje „rudého“ letectva v roce 1938.

V červnu 1938 dostalal NII-3 oficiální příkaz od velení dělostřelectva Rudé armády urychleně dokončit vývoj nové 132mm protizemní rakety včetně pozemního mobilního vícenásobného vypouštěcího zařízení (raketometu). Vývoj tohoto komplexu ale probíhal v NII-3 už několik let předtím. V čele tohoto vývoje stál ředitel NII-3 Georgy Erichovič Langemak a jeho zástupce Ivan Terentevič Kleymenov. Svůj podíl na vývoji měli i pozdější otcové kosmického programu Viktor Michajlovič Gluškov a Sergej Koroljov.

Vzhledem ke zkušenostem s vývojem raket RS-82 a RS-132 se v NII-3 vydali rychlou cestou vývoje jejich pozemní verze, pojmenované M-8 a M-13. Vývoj byl rychlý a zkoušky úspěšné natolik, že obě nové rakety se poté vyráběly jako univerzální letecké i pozemní, lišící se pouze zapalovačem (s časovačem u protiletecké verze, nárazovým u pozemní). Původní specializované letecké RS-82 a RS-132 s předfragmentovanou výbušnou hlavicí se na počátku roku 1941 přestaly vyrábět úplně.

Raketa M-13 (vycházela z RS-132) měla větší výbušnou hlavici s 4,9 kg trhaviny, spalovací komora obsahovala sedm trubek o o rozměrech 40x 16/550 a hmotnosti celkem 7,1 kg. pevné pohonné směsi. Průměr rakety zůstal 132 mm, délka 1,41 metru a celková hmotnost 42,5 kg. Hlavice pak měla hmotnost 22 kg. Dostřel byl při dosažení maximální rychlosti rakety (355 m/s) a ideální trajektorii až 8,47 kilometru. Raketa M-8 (nahradila RS-82) byla vpodstatě zjednodušenou kopií RS-82, měla v bojové hlavici 0,36 kg trhaviny, hnací náplň vážila 1,06 kg, maximální rychlost činila 350 m/s a dostřel ponejvíce 5 200 metrů.

Stalinská čistka a udavač krade Kaťušu

Psal se rok 1937 a v SSSR probíhaly brutální Stalinské čistky, které se nevyhnuly ani NII-3. Vedoucí oddělení vývoje motorů na kapalná paliva Andrej Grigorjevič Kostikov napsal soudruhům z NKVD, že v NII-3 působí „trockisticko-kontrarevoluční skupina“ složená právě z výše zmíněných odborníků. Langemak a Kleymonov skončili na popravišti a Gluškov s Koroljovem v Gulagu.

Naopak vzorný soudruh Kostikov se stal ředitelem NII-3. V té době byl vývoj pozemního „odpalovače“ nových raket kvůli čistkám v NII-3 znatelně opožděn a zdaleka nebyl dotažen do konce. Testy prvního prototypu „pod novým revolučnějším vedením“ začaly v říjnu 1938, kdy byl dokončen v podobě 24násobného, relativně krátkého odpalovače na podvozku nákladního automobilu ZiS-5. Ovšem potřebné množství pokusných raket bylo dodáno až v prosinci 1938.

Podvozek prototypu raketometu se ale ukázal být naprosto nepoužitelným. Předně se rakety odpalovaly z konstrukce vedení raket umístěné kolmo k podélné ose automobilu. Během salvy pak samotný vůz rakety tak rozhoupaly, že létaly doslova pánubohu do oken. Také složité nabíjení zepředu velmi komplikovalo přípravu ke střelbě.

Nový prototyp a konečná podoba, jak ji známe

V květnu 1939 byl připraven nový prototyp čtyřiadvacetinásobného odpalovače, nyní nazývaný MU-1, a to na podvozku automobilu ZiS-6, umístěný ale opět kolmo na podélnou osu vozu. A opět při zkouškách nevyhověl, i když ho bylo možno částečně zaměřovat i během střelby. V červnu 1939 byl vojáky odmítnut, ale v únoru 1939 byl již ve vývoji kolejnicový odpalovač MU-2 tak, jak ho známe z historie.

Byl určen pro 16 raket a byl na nosiči – nákladním vozidle – umístěn podélně. Tím mohlo být vedení raket prodlouženo na 5 metrů a zpřesnila se díky tomu i trajektorie letu. Navíc se rakety mnohem jednodušeji nabíjely zezadu. Jako podvozek byl opět zvolen ZiS-6. Zařízení MU-2 (nebo také M-132) konečně uspokojilo jak vojáky, tak své konstruktéry. Bylo vyrobeno šest pokusných prototypů, jeden z nich pro námořnictvo, které prodělaly vojskové zkoušky v druhé polovině roku 1940. S naprostým zdarem.

iZdroj fotografie: Uživatel Stolbovsky / Creative Commons / CC BY-SA

Do třetího čtvrtletí 1941 mělo být již vyrobeno pro Rudou armádu 40 kompletů, nyní nazývaných BM-13-16 (bojevaja mašina pro rakety M-13 se 16tinásobným vedením). Továrna ve Vorošilovgradě zvládla od ledna 1941 do zahájení Velké vlastenecké války ale vyrobit a dodat jen dva kusy! Aspoň že raket bylo vyrobeno více, do května 1941 jich bylo celkem vojenské správě Rudé armády dodáno 11788 kusů.

Roku 1940 získal Kostikov dokonce patent na celý komplet budoucí „Kaťuše“. Ve dnech 15. až 17. června 1941 také konečně došlo k předvedení nové zbraně (experimentálních prototypů s MU-2 a dvou prvních vyrobených sériových kusů) před vrchním velením Rudé armády. Předvedení její bojové účinnosti bylo skutečně působivé – a ledy se konečně prolomily.

Na maršála Timošenka a generála Žukova nejvíce zapůsobilo, že všech 16 raket z jednoho raketometu bylo možno odpálit za 7-10 sekund, a za dalších deset minut byl raketomet opět nabitý a připravený k palbě. Rakety dokázaly svojí salvou zasáhnout a poničit oblast o rozloze 5000 m². Šrapnely měly teplotu 500-600 °C a spolehlivě zapálily cokoli hořlavého, do čeho se hlavice po výbuchu zaryly.

Přesně v den začátku invaze do SSSR, 21. června 1941, byl tedy BM-13-16 oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády. Jednalo se o přísně tajnou zbraň. Sedmičlenné posádky (velitel, řidič, mířič a až čtyři nabíječi) byly buď přímo složeny ze členů vojsk NKVD nebo z dobře prověřených soudruhů, a vždy kryty plachtou. Odpalovací zařízení v sériové výrobě zpočátku nesly automobily ZiS-6. Nosič raket byl na vozech nakonec pro zjednodušení výroby uchycen napevno a odměr mohl být prováděn pouze celým vozidlem (později ho šlo na každou stranu změnit o 20 °). Náměr šel měnit o 45 °.

Známá „muzika“ východní fronty

První speciální reaktivní baterie byla z prvních sedmi vyrobených strojů zformována již týden po útoku na SSSR a 14. července 1941 byly BM-13 nasazeny u města Orša v dnešním Bělorusku, kde podnikla první raketový útok na shromaždiště a zásobovací centrum Wehrmachtu u vlakového nádraží. Úder to byl drtivý, i když bylo odpáleno jen 112 raket ráže 132 mm. Německá munice hořela v troskách zničeného nádraží ještě několik dní a němečtí vojáci byli v naprostém šoku.

„Vynálezce“ Kostikov byl za BM-13 vzápětí oceněn titulem Hrdiny SSSR. Gulagu se však stejně nakonec nevyhnul. Celkem bylo vyrobeno 6844 raketometů BM-13, které byly montovány na různé podvozky od lehkého tanku T-60, přes obrněný vlak, lodě, až po pásový tahač Stalinec. Jako ideální se ovšem ukázal být americký náklaďák Studebaker US6 dodávaný do SSSR v rámci Lend-Leas Act. Němci překřtili BM-13 na „Stalinovy varhany“.

iZdroj fotografie: Vladimir Sappinen / Creative Commons / CC BY-SA

Němci je měli za zády až do Berlína roku 1945. Sovětští vojáci jim podle slavné písničky přezdívali Kaťuša. Bylo tomu tak i proto, že vše kolem salvových raketometů bylo „přísně“ tajné, včetně jejich jména, a tak si vojáci pomohli přezdívkou. Kariéra BM-13 však s koncem výroby v roce 1944 nekončila. Sovětská armáda pravidelně BM-13 až do 60. let modernizovala.

Poslední BM-13 byly vyřazeny v SSSR až roku 1980. Mnoho kusů bylo po válce dodáno spojencům SSSR z Varšavské smlouvy včetně ČSLA. V čínské armádě si zabojovaly v Koreji. Nasazeny byly i ve Vietnamu a Afghánistánu místní armádou. Rakety z BM-13 hojně používali i rebelové během bojů v Iráku po invazi 2003. Poslední armádou, která má i dnes BM-13 ve výzbroji, je kambodžská.

Galerie