Ani nejmodernější letouny nemusí vidět systém protivzdušné obrany S-300, ačkoliv z jiných zdrojů ví, kde se nachází. Na druhou stranu to dělá ze systému snazší cíl.
Letouny 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning II mají jedny z nejlepších detekčních systémů na světě, a kromě bojových misí je lze využívat jako velmi účinný prostředek k průzkumu. Jejich provozovatelé to ostatně dělají, a pomáhají tak získávat i informace o konfliktu na Ukrajině (začali s tím ale ještě před zahájením války). Jenomže jedna z takových misí ukázala, že letoun, potažmo jeho detekční systémy, nemusí vidět systém protivzdušné obrany S-300, i když jeho pilot ví, že se v oblasti nachází.
Letoun neviděl systém, který tam byl
Během popisované situace dostal letoun F-35 za úkol lokalizovat systém S-300PMU1 na území Běloruska, jehož přibližná poloha byla známá. Letadlo samozřejmě nelétalo nad Běloruskem, ale bylo v Polsku a nad dalšími zeměmi NATO, odkud měly jeho detekční systémy do oblasti bez problému dosáhnout. K překvapení všech ale S-300 zaznamenán nebyl, i když v prozkoumávané oblasti prokazatelně umístěný byl.
Z analýz vyplývá, že souvisí tato schopnost „stealth“ se speciálním režimem válečné zálohy, v němž může S-300 pracovat. V podstatě jde o to, aby mohl systém alespoň omezeně fungovat, jsou-li některé jeho součástí poničené. S-300 pak přepne na jiné součástky, ale v podstatě je částečně nebo téměř vypnutý. Zasahovat by následně měl jen v případě největší nouze, ale na druhou stranu by měl mít mnohem delší reakční dobu nebo horší citlivost.
S-300 dokáže pasivně naslouchat
Nejjednodušší způsob, jak pomocí různých detekčních systémů zaměřit protivzdušnou obranu, je soustředit se na její radary. Ty pokud jsou aktivní, vysílají signály, které se následně odráží od nějakého cíle, a právě tyto odražené signály letoun zaznamená a určí díky nim polohu cíle. S-300 má mít přitom také mód, kdy není v aktivním režimu, ale v podstatě jenom pasivně „naslouchá“ – tedy se zaměřuje na signály vysílané jeho možnými cíli (tj. například radary letadel). Podobnou, a možná i vyspělejší schopnost, má mít i modernější systém S-400.
Na první pohled jde o možnost, jak se vyhnout zaměření nepřítelem, ale není to tak jednoduché. Střely vypalované systémem S-300 jsou na cíl naváděny daty, která poskytuje radar, ale pokud je v pasivním módu, nemůže střílet – k tomu se musí nejdříve přepnout do aktivního. Nutno dodat, že systémy jako S-300 jsou navržené tak, aby dokázaly nepřítele mj. mást např. krátkodobým vypínáním radarů a vysíláním falešných signatur, což značně ztěžuje zaměření radaru. Stejné nebo podobné schopnosti však mají i některé západní systémy.
Neznamená to tedy, že by byl S-300 nutně lepší nebo díky takové vlastnosti nezničitelný, naopak je třeba ještě jednou připomenout, že nemůže v režimu válečné zálohy adekvátně reagovat, a pokud by byl odhalen nějakým jiným způsobem, mohl by být zničen, aniž by dostal šanci se bránit. Systémy S-300 má přitom ve výzbroji třeba Ukrajina, ale i další země.