Sovětský vůdce Stalin pomohl Titovi upevnit moc nad jugoslávskými komunisty, ale ten se následně vydal jinou cestou, která přerostla až v nepřátelství.
Východní blok zná snad každý – po druhé světové válce byly na územích osvobozených Rudou armádou ustanoveny vlády pod taktovkou komunistů, kteří také posléze pod vedením Sovětského svazu převzali moc a stali se Moskvě de facto podřízení. Jedinou výjimkou byla však (rovněž komunistická) Jugoslávie, jejíž vůdce a prezident Josip Broz Tito se Stalinovi postavil. Sovětský diktátor se ho různými způsoby pokoušel svrhnout a zabít, protože pro něj a jeho autoritu představoval Tito vzhledem ke své nezávislosti hrozbou, ale nikdy neuspěl.
Titovi partyzáni Jugoslávii osvobodili
Josip Broz Tito byl kovaný komunista, jehož během 1. světové války zajala ruská armáda, a měl tedy šanci se ke komunismu v Rusku přiklonit. Po válce se vrátil do Jugoslávie, kde se postupně stal (i s pomocí SSSR) vůdcem tamních komunistů. Po okupaci země nacisty vedl úspěšný partyzánský odboj, a již tehdy v rozporu s příkazy z Moskvy spolupracoval i se západními spojenci. Jeho silám se nakonec podařilo velkou část země osvobodit ještě před příchodem Rudé armády, což pomohlo jeho pozici upevnit, a vliv Sovětů naopak oslabit.
Neznamenalo to ale jejich úplné odříznutí; Tito začal naopak po válce se Sovětským svazem spolupracovat, ale brzy se začaly projevovat rozpory. Stalin byl silně znepokojen, že se jugoslávský prezident neřídí příkazy z Moskvy a dbá hlavně na zájmy vlastní země – rozpory se projevovaly nejen v ekonomické oblasti, ale i v politice vůči Albánii nebo Bulharsku, a též v podpoře povstání řeckých komunistů, což bylo v rozporu se Stalinovými příkazy a zájmy. Stalin se bál tak, že se snažil Tita od moci opakovaně odstavit, a to dokonce násilnými metodami.
Ono vzepřít se jakkoliv sovětskému režimu, případně samotnému Stalinovi, jehož moc byla de facto neomezená a on coby „největší vůdce“ představoval zákon, bylo nemyslitelné. Odpůrci končili nemilosrdně na popravištích nebo v gulazích, kde stejně dříve nebo později našli smrt, a pokud se mu vzepřela celá země, bylo to mj. ukázkou, že nemá jednoznačnou převahu.
Titova Jugoslávie sovětskou cestu odmítla
Situace Jugoslávie nebyla po válce jednoduchá, potýkala se z devastací země a několika neúrodami. Její obyvatelstvo sice doufalo v sovětskou pomoc, ale prezident nakonec přijal americkou – nejprve hospodářskou, a později i vojenskou. Situace nakonec došla tak daleko, že se část vojáků podporujících Sovětský svaz pokusila o převrat, ale neuspěla. Stalin měl údajně vyslat i vrahy s cílem Josipa Tita zabít, ale rovněž neúspěšně. Odpovědí pak bylo vystoupení Jugoslávie z Kominformy a její nezávislý vývoj po celou dobu studené války.
A co hůř pro Sovětský svaz, jugoslávský prezident postupoval proti jeho vlivu velmi tvrdě. Mnozí přívrženci SSSR byli zabiti, jiní (nebo alespoň domnělí) zase skončili v krutých koncentračních táborech na jugoslávských ostrovech. Josip Briz Tito nechal dokonce vybudovat na hranicích opevnění, aby byl schopen bránit se případné sovětské invazi. Jugoslávii vládl jako autoritářský diktátor se silným kultem osobnosti až do své smrti v roce 1980.