Stíhací bombardér Su-17 Fitter, který měla ČSLA, byl dlouho významnou údernou silou východu. Byl však příliš rychlý a málo odolný

Sovětské letectvo si udržovalo možnosti silných úderů proti pozemním cílům, s čímž jim pomáhal i stíhací bombardér Su-17. Velice se osvědčil, ale měl i své slabiny.

České Su-22M4, exportní verze Su-17 i Zdroj fotografie: Mike Freer / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Během studené války se SSSR přetahoval se Západem mj. o to, kdo bude mít lepší letectvo. A západní země většinou vítězily, ačkoliv byly i oblasti, kde svaz držel krok – již od dob druhé světové války mu záleželo na tom, aby zajišťoval vzdušnou podporu pozemních jednotek. Za tímto účelem se stal v 70. letech 20. století moderním řešením stíhací bombardér Sucho Su-17 Fitter exportovaný i do mnoha zemí včetně Československa pod označením Su-22.

Su-17 jako první s měnitelnou geometrií křídla

Sovětské letectvo mělo již proudový bombardér Suchoj Su-7B Fitter-A, ale ten měl několik nevýhod – malý dosah, nebo jak uvádí NationalInterest, potřeboval dlouhé dráhy pro start, což ho činilo nevhodným pro mnohá letiště. V 60. letech 20. století proto začal na základě tohoto letounu nový projekt, z něhož vzešel Su-17. Problém s přistáním a schopností letět vysokou rychlostí vyřešil křídlem s proměnlivou geometrií, a byl to první sovětský letoun vybavený touto technologií, načež se stal významným úderným letounem SSSR i jeho spojenců.

Vietnamský Su-22M4, exportní verze Su-17 iZdroj fotografie: Uživatel Hoangprs5 / Creative Commons / CC BY-SA
Vietnamský Su-22M4, exportní verze Su-17

Su-17 je jednomotorový a jednomístný letoun, který vstoupil do služby v roce 1970; jeho délka je 19,02 m a rozpětí křídel při největším roztažení 13,68 m. Ve vysokých výškách se dokáže pohybovat rychlostí až Mach 1,7 a zvládne vystoupat do výšky až 14,2 km, uvádí Military-History, kdežto jeho bojový dolet se zatížením 2 tuny je 1 150 km, ale údaje se liší podle nesené výzbroje. Letoun byl vyráběn až do roku 1990 a v některých státech je ve službě dodnes.

Letoun zvládl i laserově naváděné pumy

Suchoj Su-17 je vyzbrojen dvojicí autokanonů ráže 30 milimetrů osazených v kořenech náběžné hrany křídla, uvádí MilitaryFactory, ale disponuje také až 12 závěsnými body, na nichž může nést výzbroj do hmotnosti 4 tun – jen pro srovnání, to je zhruba polovina toho, co zvládají moderní víceúčelové letouny. Využívat může střely vzduch-vzduch krátkého dosahu, pumy, řízené i neřízené střely proti pozemním cílům a radarům, a samozřejmě i celé spektrum pum. Shazovat mohl i první typy sovětských laserem naváděných pum.

Vzhledem ke svému rozšíření se Su-17 účastnil i mnoha konfliktů. Sověti ho např. ve velkém nasadili v Afghánistánu, kde se také ukázala jeho veliká slabina, a to nízká odolnost, což byl vzhledem k rozvoji MANPADS veliký problém. Rovněž se nehodil k bombardování ve členitém terénu, neb byl příliš rychlý, a jako lepší se ukázal odolnější Suchoj Su-25 Frogfoot, který mimochodem slouží ve východních zemích dodnes. Su-22 se účastnil i bojů proti Izraeli, kdy dva libyjské letouny v roce 1981 sestřelilo americké námořnictvo.

Stíhací bombardér Su-17

Jak dobrý byl ve své době Suchoj Su-17?

Diskuze Vstoupit do diskuze
102 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články