Je jenom málo techniky, a nákladních automobilů obzvláště, kterým se dostalo té cti mít vlastní pomník. Tatra 111 to dokázala, protože uhranula Sověty.
Na podzim 1941 se německá ofenziva na východní frontě topila v bahně, a poté definitivně uvázla v ruském mrazu. Nejvíce trpělo zásobování Wehrmachtu, jelikož standardní náklaďáky nebyly sto zvládat terén ani zimu. Bylo proto třeba nového stroje, a tak se nacisté obrátili na specialisty z Kopřivnice, kteří dali vzniknout Tatře 111. Redakce Armádního Zpravodaje ji považuje za jeden z technologických zázraků své doby, což dokazují i její úspěchy.
Tatra 111 byla válečný oř s předválečnými kořeny
Základem „sto jedenáctky“ se stala Tatra 81 z roku 1938. Ta měla legendární tatrovácký koncept – centrální nosné roury s výkyvnými polonápravami. Její náhon byl 6×4 a pohon zajišťoval vodou chlazený motor. To však konstruktér Hans Ledwinka změnil a náklaďák značně vylepšil.
V první řadě dostala Tatra 111 náhon 6×6, což z ní udělalo opravdového tygra v terénu, a druhým trumfem byl nový motor. Vzduchem chlazený dvanáctiválcový diesel Tatra V910 s výkonem 184 kW (210 koní) byl pro náklaďák na východní frontu jako ulitý. Vodou chlazené motory totiž měly v mrazu velký problém, na který doplácela i jiná technika.
V třeskutých ruských mrazech v nich totiž chladící kapaliny zamrzaly a ničily motor, což u vzduchem chlazené novinky nehrozilo a běžela jako hodinky i při nejnižších stupních. Na silnici to pak Tatra dokázala rozpálit až na 75 km/h, a redakce Armádního Zpravodaje zjistila, že to někteří pováleční kaskadéři dokonce dokázali s prázdnou rozjet až na stovku.
Nevyužitý potenciál, kterého si všiml SSSR
Délka „sto jedenáctky“ byla 8,55 metrů, šířka 2, 5 metru a výška 2,57 metru, zatímco její pohotovostní hmotnost 8,5 tun. Ledwinka chápal dobu, v níž žije, konstrukčně ji proto náležitě zjednodušil a předimenzoval, a navíc mohla být vyráběna z deficitních materiálů. Objevila se v ní dokonce stavební ocel, a to bez vlivu na jízdní nebo technické kvality vozu.
Původní kabina řidiče byla dřevěná a potažená plechem, avšak s postupem války začaly být kabiny vyráběny celodřevěné. Změnila se nakonec i nosnost vozu – z původních 6,5 tun šlo jednoduchou úpravou odpružení zvýšit kapacitu na 8 tun, a později na konečných 10 tun. To dělalo z Tatry 111 opravdového tahouna hodného uznání.
První sériové vozy začaly sjíždět z výrobní linky v roce 1942 a většina z nich šla na východní frontu, ale několik kusů se objevilo i ve službách Afrikakorpsu. I přes kvality a poměrně nízké provozní náklady, kdy spotřeba byla 34 l nafty na 100 km, bylo do konce války dodáno Wehrmachtu jenom 1 445 strojů. Již krátce po osvobození se však objevil nový odběratel – SSSR.
Tatra 111 nezamrzla ani na Sibiři
Sověti už z ukořistěných kusů pochopili, co za zázrak mají pod rukama. Již na konci roku 1945 putovaly první kusy do SSSR, a jejich domovem se stala Sibiř. Došlo i k technickým úpravám – nosnost se ustálila na 10 t, výkon motoru byl snížen, což snižovalo jeho opotřebení, a kabina byla nejdříve původní, tedy dřevo potažené plechem, ale později celokovová.
Nová kabina pocházela z nepovedené Tatry 128 a vyznačovala se tím, že mělo čelní sklo negativní uhel, aby na sebe odleskem neupozorňovalo nepřátelská letadla. Vedle Tatry 111 byl vyráběn i těžký tahač Tatra 141 a sklápěčka Tatra 147. Celkem bylo mezi lety 1942 až 1962, kdy výroba skončila, dodáno 33 690 Tater 111, 4 983 Tater 141 (výroba do roku 1970), a 500 Tater 147.
Testem kvality Tater byla Sibiř. Cesta z přístavu Magadan dlouhá 2 000 km přes celou Kolymu až na Čukotku byla zkouškou nejen pro ni, ale i pro řidiče. Ti museli nejdříve strávit rok v dílnách, aby znali své tatrovky do posledního šroubku, neb by jim v případě poruchy nikdo nepomohl. V roce 1973 se dokonce stal z jedné z vděčnosti místních v Berelechu pomník.
Znáte nějaké úspěchy Tatry 111?
Zpravodajství
|
PŘEČTENÍ: 59579
Zpravodajství
|
PŘEČTENÍ: 63659
Zpravodajství
|
PŘEČTENÍ: 66329
