T-28 byl jedním z prvních tanků sovětské konstrukce a inženýři si na něm otestovali mnoho novinek. V bojích se však projevily jeho zásadní slabiny.
Na začátku 30. let 20. století se Rudá armáda bouřlivě měnila v moderní bojovou sílu a přebírala mnoho tehdy revolučních koncepcí. Jednou z nich byl i manévrovací tank, který měl po prolomení nepřátelské linie bojovat za ní bez podpory dalších vojáků, což si žádalo odolnost i palebnou sílu. V roce 1930 tak začal v Leningradu vznikat střední tank T-28. Redakce Armádního Zpravodaje má za to, že se zdánlivě schopný koncept moc nevyvedl.
Zdál se to být docela dobrý nápad
Koncepce manévrovacího, nebo také průlomového tanku, pocházela ze zkušeností z Velké války z Velké Británie, kde vyvinuli i pozdějšímu T-28 velmi podobný Medium Tank Mark III. Jeho idea požadovala stroje dobře pancéřované, rychlé a s obrovskou palebnou silou schopnou palby ve více azimutech, aby udržela nepřítele v uctivé vzdálenosti.
To by byl úkol těžký i pro dnešní inženýry, natož pro ty sovětské před sto lety. Ale přesto se nevzdali, a tak vzniklo opravdové monstrum o velikosti menšího domu. T-28 měřil na délku 7,44 metrů, na výšku 2,87 metru, a na šířku 2,82 metru. Jeho největším problémem se nakonec ukázala hmotnost, která zprvu dosahovala 25 tun. Jinak velmi moderní a kvalitní podvozek byl ovšem navržen do maximálního zatížení 16 tun.
Pancíř byl potom z homogenní válcované oceli s maximální silou 30 mm v čele, boky měly 20 mm, záď 10 až 20 mm, strop 10 mm, a podvozek 15 až 18 mm. Pohon zajišťoval dvanáctiválec Mikulin M-17 s výkonem 370 kW (500 koní), s nímž mohla na silnici vyvinout rychlost až 40 km/h, a v terénu pak teoreticky 20 až 25 km/h, zatímco dojezd byl až 220 km.
Ruský drak se třemi hlavami
Velice zajímavé bylo rozložení výzbroje T-28. Jelikož jeho koncepce počítala s rychlým postupem bez podpory pěchoty, musela být masivní a schopna palby na více cílů zároveň. Proto byla rozložena do tří věží – v té hlavní, velitelské, byl kanon ráže 76,2 mm KT-28, jehož nevýhodou bylo, že nebyla účinná proti pancíři, ale pouze proti živé síle a opevněním. Ve verzi 1939 byl proto nahrazen vhodnějším kanonem L-10, který si poradil i s obrněnci.
Ve věžičkách pak byly lafetovány kulomety DT ráže 7,62 mm; dva byly i v hlavní věži. Měly přitom zásobu 8 000 nábojů, zatímco kanon 69 granátů. Posádku pak tvořilo šest mužů, a nutno dodat, že byly v tanku použity na tu dobu i velmi moderní prvky. Všechny měly vysílačku, posádky k dispozici interkom a hasící systém, a většina T-28 měla na věži protiletadlový kulomet.
Vývoj a výroba probíhala od roku 1932 v Leningradském Kirovově závodě. Tempo bylo sovětsky zběsilé, neboť prvních 10 z nich mělo být předvedeno na přehlídce k 1. máji 1933. Celkem pak bylo do roku 1941 vyrobeno 503 tanků všech verzí – poslední z nich, 111 kusů T-28C, měly posílené pancéřování po zkušenosti ze ztrát v Zimní válce v letech 1939 až 1940 s Finskem. Vznikla dokonce i plamenometná verze či prototyp samohybného děla.
Stalinova poštovní schránka
Už ve 30. letech se projevily obrovské problémy s podvozkem. V terénu se po hodině jízdy doslova rozpadal a maximální rychlost byla omezena na 30 km/h. Prvním velkým konfliktem, který T-28 zvládly vcelku dobře, byly pohraniční boje s Japonskem. To totiž nemělo kvalitní protitankové zbraně, tak docházelo k jejich vyřazení jenom v důsledku mechanických poruch.
Opravdový masakr však nastal ve Finsku během Zimní války. Rudá armáda do ní nasadila 482 tanků T-28, z čehož jich bylo poškozeno a muselo být opraveno plných 386. Největším nepřítelem se stal protitankový kanon Bofors ráže 37 mm. Finové přezdívali T-28 dle jeho velikosti „činžák“ nebo „poštovní schránka“. Podle legendy se jim dokonce podařilo ukořistit jeden, v němž byla zrovna dodávka pošty pro celou divizi sovětské armády.
Úplné ztráty byly však překvapivě malé – Rudá armády přišla jenom o 32 tanků (30 jich vyhořelo a 2 byly ukořistěny) – o rok a půl později se však blížil jejich definitivní konec. Během roku 1941 je čekalo vyřazení, a při operaci Barbarossa nebyly připraveny k boji. Několik jich také zajali Němci, a poslední z nich dosloužily v roce 1944 v blokovaném Leningradu. Dodnes je zachováno pouze pět muzeálních kusů – dva v Rusku, a tři ve Finsku.
Co si myslíte o konceptu tanku T-28?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 2956
Události
|
PŘEČTENÍ: 6213
