Albánie byla v minulém století unášena vírem dějin. To dokazuje i výroba její kopie Kalašnikovu, která připomínala poměrně povedenou taškařici.
Albánie byla v druhé polovině 20. století ovládána šílenou komunistickou diktaturou, jejíž představitel – diktátor Enver Hodža – často děsil i jiné komunistické diktátory. Jeho země se ve snaze po co největší nezávislosti a komunistické čistotě rozhádala jak se SSSR, tak s Čínou, a jak se jí vedlo v jistém směru ukazuje albánská kopie čínské kopie Kalašnikovu.
V bouři rudé politiky
Po 2. světové válce se v nejchudší zemi Evropy chopili vlády pod vedením Hodži ve své době asi nejradikálnější bolševici na světě. V roce 1948 se Titova Jugoslávie rozkmotřila se SSSR, který se jejího vůdce bál. Albánie přitom stála na straně Moskvy, což jí vydrželo až do roku 1956, kdy nový sovětsky lídr Chruščov začal narovnávat vztah k Bělehradu.
K definitivnímu přerušení kontaktu pak došlo v roce 1961, kdy se Tirana obrátila na druhou komunistickou mocnost – rudou Čínu. Peking neváhal a poskytl rozsáhlou hospodářskou a vojenskou pomoc, v jejímž rámci začala roku 1962 vznikat v zemi i první zbrojovka.
V městečku Gramš vznikla u zbrojovky i přehrada s elektrárnou, aby jel provoz s co nejmenším vlivem zvenčí. Prvním produktem se stala roku 1966 kopie čínské pušky Typ 56 (licenční kopie sovětské SKS). Albánci však mířili výše a roku 1974 začali konečně od firmy NORINCO získávat plány a stroje na výrobu útočné pušky Typ 56, tedy čínského klonu AK-47.
Kovářská práce z Pákistánu
Opět ovšem zasáhla politika. V polovině 70. let 20. století se totiž Čína začala sbližovat se Spojeným státy americkými, což Hodža vyhodnotil jako zradu komunismu a přerušil s ní veškeré kontakty. Albánie se tak pod jeho vedením ocitla v úplné izolaci, ale svého „ákáčka“ se vzdát nechtěla, a tak se v Gramši pustili do výroby bez soudružské pomoci.
Automatika Shqiptar 78, tedy Automatická puška 78 (ASh-78), byla poprvé armádě dodána roku 1978. Vnitřní mechanismus byl naprosto stejný jako u Typu 56 a AK-47, a stejný byl také náboj sovětské ráže 7,62 × 39 mm. Z Typu 56 zdědila ASh-78 pevně připojený sklopný bajonet, a podobné byly i rozměry – celková délka 880 milimetrů (délka hlavně 414 mm), ale co už bylo rozdílné, byla hmotnost, kterou měla ASh-78 vyšších 4,2 kg.
ASh-78 totiž od svých sovětských a čínských bratranců scházely veškeré odlehčující vlysy, takže váží o cca 0,5 kg více než Typ 56. Podle absence vlysů a nepěkného dílenského provedení lze albánský „kalach“ ihned identifikovat. Zbraně navíc často nemají výrobní číslo, ale pouze rok výroby. O (ne)kvalitě vypovídá i to, že když se ASh-78 poprvé dostaly do rukou zbrojařů, považovali je za produkt kovářů z pakistánsko-afghánského pomezí.
V balkánském tornádu
Albánci se vrhli na výrobu tří typů: Typ 1 byla standardní puška, Typ 2 byla bez bodáku, ale s prodlouženou hlavní s možností odpalovat puškový granát, a Typ 3 byla s puškohledem pro přesnou palbu. Odvozen byl ještě ASh-82, což byl lehký kulomet s dvojnožkou podobný ruskému RPK. Účinný dostřel byl 300 až 400 m, zatímco AK-47 ho má až dvojnásobný. V Gramši bylo až do pádu komunismu vyráběno ročně kolem 25 000 kusů Ash-78 ročně.
Po roce 1990 se osud ASh-78 ztrácí v mlze Balkánu. Zbraně byly polooficiálně vyráběny až do roku 1997, a to prý i přímo do rukou mafie nebo teroristů, nicméně roku 1997 došlo v Albánii ke státnímu krachu, nepokojům a vyrabování vojenských skladů. Tím se dostaly minimálně tisíce kusů, ale zřejmě i více, nejen mezi širokou albánskou veřejnost.
ASh-78 se objevila i v rukách albánských povstalců z Kosovské osvobozenecké armády (UČK) a muslimských bojovníků v Bosně. V letech 2002 a 2010 bylo kolem 30 000 útočných pušek dodáno afghánské armádě, ale většina jich pak byla ukořistěna Talibanem. V roce 2004 konstatovala OSN, že albánská vláda nevlastní žádné zbrojní výrobní prostředky.
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 5278
Události
|
PŘEČTENÍ: 8828
