Rusové u Kupjansku opakují sebevražednou taktiku a nedají si říct. Lezou pořád stejnou cestou, i když tam ztratí 70 % vojáků

Viktor Trehubov, mluvčí ukrajinského operačního uskupení v Charkovské oblasti, to 27. dubna popsal v pořadu Suspilne Studio s lakonickou přesností: trubky jsou „rozdolbané na padrť“, a přesto jimi ruská pěchota leze dál. Ztráty při samotném průchodu dosahují až sedmdesáti procent. Ne při útoku na pozice, ne v městském boji, ale jen při přesunu koridorem, který obránci znají nazpaměť. Otázka, která se nabízí, není „proč to nefunguje“, ale „proč to pořád zkoušejí“.

Trubka jako úzké hrdlo smrti

Infiltrační trasa vede od obce Holubivka severně od Kupjansku, kde prochází jedna z větví plynovodní soustavy. Ukrajinská strana ji zmapovala už v září 2025, kdy velitel 429. praporu dronů Achilles Jurij Fedorenko popsal pro Suspilne celou severní osu: vstupy do potrubí u okupovaného Lymanu Peršoho, přesun pod zemí směrem k Radkivce, výstup do lesa a odtud k železnici na okraji města.

V prosinci 2025 Ukrajinci trasu poškodili třemi tunami výbušnin. Fedorenko tehdy zároveň oznámil, že jeho jednotka od konce dubna do prosince vyřadila na přístupech ke Kupjansku 1 877 ruských vojáků, z toho 998 zabitých a 879 raněných. A přesto se v dubnu 2026 Trehubov vrací ke stejnému tématu. Rusové koridor opravili, obešli poškozená místa, nebo prostě lezou troskami dál.

Proč to nejde „prostě odpálit“

Nabízí se jednoduchá odpověď: zničte celé potrubí a problém zmizí. Jenže realita frontové linie je jiná. Fedorenko v září vysvětlil tři překážky:

• Délka trasy. Plynovod se táhne kilometry; přebít ho celý vyžaduje obrovské množství munice a opakované operace.
• Částečné krytí přetrvává. I rozbitá trubka poskytuje ochranu před drony a přímou palbou. Stačí torzo, aby pěšák nebyl na otevřeném poli.
• Přístup pro techniku neexistuje. V pásmu zhruba deseti kilometrů od kontaktní linie nelze bezpečně přivézt těžké stroje na vykopání potrubí, protože by byly okamžitě zničeny.

Ukrajinská strana proto volí kombinaci: poškozování, zatápění, minování a palebnou kontrolu výstupních bodů. Že to bere vážně i nejvyšší velení, potvrdil 29. prosince 2025 vrchní velitel Oleksandr Syrskyj, když výslovně řekl, že hlavním úkolem u Kupjansku je ničit přístupové cesty Rusů, „zejména potrubí“.

Opotřebovací logika, ne šílenství

Sedmdesátiprocentní ztráty při přesunu vypadají jako čiré šílenství. Ale z pohledu ruského velení existuje kalkul, byť brutální. Otevřené pole severně od Kupjansku je pod neustálým dohledem ukrajinských dronů. Pěchota, která se pokusí projít po povrchu, čelí ještě vyšší úmrtnosti. Potrubí je v tomto srovnání „menší zlo“.

Trehubov už 3. ledna 2026 uvedl, že velitel ruského uskupení Západ Sergej Kuzovlev dal podřízeným termínovaný úkol: dobýt Kupjansk do února 2026. Termín uplynul, město nespadlo, ale tlak nepolevil. Podle hodnocení ISW z 13. dubna 2026 Rusové v kupjanském směru útočili, avšak nepostoupili.

Kupjansk, a zejména Kupjansk-Vuzlovyj, totiž není jen město na mapě. Je to železniční a silniční uzel na ose Oskil–Luhansk, klíčový pro zásobování celého severního křídla Doněcké oblasti. ISW dlouhodobě hodnotí, že posun k linii řeky Oskil by Rusku pomohl zajistit komunikace v Luhanské oblasti a zkomplikovat ukrajinskou logistiku. Proto velení akceptuje i extrémní cenu.

Potrubí jako válečný trend

Kupjansk není jediné místo, kde Rusové vsadili na podzemní infrastrukturu. V březnu 2025 agentura AP popsala průnik ruských skupin asi patnáct kilometrů plynovodem u Sudži v Kurské oblasti; ukrajinský generální štáb tvrdil, že skupiny byly včas odhaleny a ničeny. U Chasiv Jaru v Doněcké oblasti zase mluvčí OTU Luhansk Dmytro Zaporožec v lednu 2025 popsal, jak Rusové využívají trubky kanálu Siverskyj Doněc–Donbas ke shromažďování vojáků pod rouškou mlhy.

Každý případ měl jiný výsledek, ale vzorec je stejný: v éře všudypřítomných dronů hledá ruská pěchota cokoli, co ji schová před okem na obloze. Potrubí, kanály, kanalizace, to vše se stává součástí taktického repertoáru. U Kupjansku je tento repertoár nejviditelnější, protože trasa je známá, opakovaně ničená a opakovaně používaná.

Co to znamená pro obranu města

ISW ve svém dubnovém hodnocení zároveň upozornilo, že ruský nábor v prvním čtvrtletí 2026 zjevně nestačil nahrazovat ztráty a meziročně zpomaluje. To neznamená, že tlak na Kupjansk zítra skončí, ale znamená to, že každá „sedmdesátiprocentní trubka“ je pro Moskvu dražší než ta předchozí. Sama potrubní infiltrace město nedobude; k tomu by bylo třeba masivního přesunu sil přes Oskil a měsíců městských bojů.

Pro Ukrajinu je obrana Kupjansku zároveň otázkou materiálu. Drony, dělostřelecká munice, miny, to vše se spotřebovává tempem, které vyžaduje nepřetržité dodávky. Česká vláda v lednu 2026 potvrdila pokračování muniční iniciativy jako koordinátor nákupů velkorážové munice, pokud ji budou financovat další státy. Přímou vazbu na kupjanský úsek veřejné zdroje nedokládají, ale právě opotřebovací úseky tohoto typu jsou důvodem, proč iniciativa existuje.

Rusové u Kupjansku nelezou potrubím proto, že by nevěděli o ztrátách. Lezou proto, že pro jejich velení je sedmdesát procent mrtvých při přesunu stále přijatelnější než nulová šance na průnik přes otevřené pole, a úkol dobýt železniční uzel nikdo nezrušil.