„Sbohem, Ameriko.“ Evropské NATO snižuje svou zbrojní závislost, s Rusem se vypořádá samo

V červenci 2022, pět měsíců po ruské invazi na Ukrajinu, podepsalo Polsko rámcové kontrakty se Soulem na tanky K2, houfnice K9 a lehké víceúčelové letouny FA-50. První kusy dorazily ještě téhož roku. Žádné roky vyjednávání, žádné čekání na souhlas amerického Kongresu. Varšava prostě potřebovala zbraně hned a Korea je dodala. Ten moment symbolizuje proměnu, kterou data stockholmského institutu SIPRI za pětiletku 2021–2025 potvrzují v číslech: evropské NATO dovezlo o 143 % více hlavních zbraňových systémů než v předchozím období. Trh explodoval a s ním i seznam dodavatelů. Jenže „sbohem“ Americe to zatím není. Spíš „nashledanou monopolu“.

Čísla, která mluví jinak, než byste čekali

Americký podíl na dovozu hlavních zbraní do evropského NATO zůstal v letech 2021–2025 na 58 %. Stejně jako v předchozí pětiletce. Absolutní objem amerických dodávek do evropského NATO přitom narostl o 142 %, do celé Evropy dokonce o 217 %. Washington tedy neprodává méně, prodává víc než kdy dřív.

Co se změnilo, je zbytek koláče. Jižní Korea si ukrojila 8,6 %, Izrael 7,7 %, Francie 7,4 %. Před rokem 2020 byly tyto podíly marginální. Diverzifikace je reálná, ale probíhá vedle amerického růstu, ne na jeho úkor.

Důležitá metodická poznámka: SIPRI měří skutečné dodávky hlavních zbraňových systémů ve vlastní jednotce TIV, nikoliv smluvní ceny kontraktů. Do statistik nezahrnuje munici, servis ani většinu podpůrného vybavení. Obraz „zbrojní závislosti“ je tedy širší, než co jedno číslo zachytí.

Země versus vzduch: dva různé příběhy

Na zemi se Evropa skutečně emancipuje. Polsko, s nárůstem dovozu o 852 % největší tahoun celého kontinentu, odebírá ze 47 % z Jižní Koreje a ze 44 % z USA. Česko nakupuje švédská bojová vozidla pěchoty CV90 za 59,7 miliardy korun, německé tanky Leopard 2A8, izraelský protivzdušný systém SPYDER za 13,7 miliardy a francouzské houfnice CAESAR. Nizozemsko, Británie i skandinávské státy míchají dodavatele podobně pestře.

Ve vzduchu je situace zásadně jiná. Program F-35 Lightning II spojuje přes tucet evropských zákazníků včetně Česka, které v lednu 2024 podepsalo kontrakt na 24 strojů s dodávkami od roku 2031. Dlouhodosahová protivzdušná a protiraketová obrana, strategický průzkum, tankování za letu, těžký airlift, to všechno jsou domény, kde evropská alternativa buď neexistuje, nebo nedosahuje americké škály. SIPRI to říká přímo: evropské státy dál dovážely americké zbraně zejména kvůli bojovým letounům a systémům dlouhé protivzdušné obrany.

Praktická zkratka zní: na zemi pestrobarevná mapa dodavatelů, ve vzduchu americký základ.

Evropa si přiznává mezery a dává si termín

Evropská komise v březnu 2025 vydala White Paper for European Defence – Readiness 2030, dokument, který je svou upřímností neobvyklý. Mezi kritické mezery řadí protivzdušnou a protiraketovou obranu, munici a řízené střely, strategický airlift, tankování za letu i zpravodajský dohled. Plně soběstačný evropský obranný postoj stanovuje jako cíl nejpozději k roku 2030, ne jako popis současnosti.

Peníze na to přitékají. Evropské státy a Kanada v roce 2025 poprvé všechny splnily alespoň dvouprocentní hranici HDP na obranu; kolektivně utratily přes 574 miliard dolarů, tedy 2,3 % HDP. Česko odhaduje obranné výdaje na 167,8 miliardy korun. A v květnu 2025 Rada EU schválila nástroj SAFE, až 150 miliard eur v dlouhodobých úvěrech na společné obranné nákupy, výslovně cílené na snižování strategických závislostí.

Nejde tedy jen o to, od koho Evropa kupuje. Jde o to, zda dokáže vybudovat vlastní průmyslovou kapacitu, která udrží tempo ruské válečné ekonomiky.

Česko: americko-korejsko-izraelsko-evropský mix

Česká modernizační linie je miniaturou celého evropského trendu. Americké F-35 pro vzduch. Švédská CV90 pro pěchotu. Německé Leopardy pro těžký úder. Izraelský SPYDER pro střední vrstvu protivzdušné obrany. Francouzské houfnice CAESAR pro palebnou podporu. Žádný z těchto kontraktů by před deseti lety nevypadal samozřejmě, tehdy se česká armáda spoléhala na dožívající sovětskou techniku a ad hoc nákupy.

V dostupných datech SIPRI nepatří Česko mezi hlavní tahouny evropského dovozu, tam dominuje Polsko (17 % všech importů evropského NATO), Británie (10 %) a Nizozemsko (9 %). Ale šíře českého dodavatelského mixu ukazuje, že i středně velká armáda může diverzifikovat chytře. Rychlost je přitom klíčový faktor: zatímco první korejské tanky dorazily do Polska za měsíce od podpisu, české F-35 přiletí nejdříve za sedm let.

Ne rozchod, ale drahé dorovnávání dluhu

Oficiální dokumenty NATO i EU mluví o přenastavení břemene, ne o rozkolu. White Paper výslovně říká, že silnější evropská obrana má zvýšit příspěvek k transatlantické bezpečnosti. Generální tajemník NATO konstatuje „skutečný posun v myšlení“. A USA samy přesouvají pozornost do Indo-Pacifiku, evropské přezbrojení jim vyhovuje.

Trend je hlubší než jedna americká administrativa. NATO tlačí na evropské navyšování od summitu ve Walesu v roce 2014, po anexi Krymu. Únor 2022 ho jen dramaticky zrychlil. A nejistota ohledně amerického závazku, ať už ji živí kdokoliv v Bílém domě, funguje jako další akcelerátor.

Evropa neříká Americe sbohem. Říká si, že dluh za třicet let podfinancované obrany se nedá splatit jedním nákupním košíkem a že příští válka nečeká na dodací lhůtu z Washingtonu.