Miliardový jackpot pro Kreml: díky válce s Íránem slušně vydělal, ale proti Ukrajině mu to stejně nepomůže

Když 28. února 2026 americko-izraelské údery de facto zavřely Hormuzský průliv, kterým proudí zhruba 20 milionů barelů denně – asi čtvrtina světového námořního obchodu s ropou –, cena Brent vystřelila ze 61 na 118 dolarů za barel. Rusko se konfliktu neúčastní, ale jako jeden z největších exportérů ropy na planetě z něj okamžitě profitovalo. Diskont ruského Urals vůči Brentu se zúžil, daňový výnos na každém vyvezeném barelu narostl. Podle analýzy Centre for Research on Energy and Clean Air inkasoval Kreml po úderech na Írán kolem 510 milionů eur denně na fosilních exportech, oproti únorovému průměru 492 milionů. Za dva týdny to dělá přes 7 miliard eur hrubého inkasa. Čistý přírůstek „navíc“ je nižší, ale i tak jde o miliardový mimořádný příjem v době, kdy Moskva financuje pátý rok invaze na Ukrajinu.

Jackpot, který nejde celý utratit

Sedm miliard eur za čtrnáct dní zní impozantně. Jenže to číslo je hrubé exportní inkaso všech fosilních komodit, nikoli čistý mimořádný zisk. Únorový základ činil 492 milionů eur denně, takže skutečný denní přírůstek se pohybuje v řádu desítek milionů, ne stovek. A i ten narazil na fyzickou bariéru.

Právě v týdnech, kdy cena ropy lámala rekordy, Ukrajina spustila sérii masivních dronových útoků na ruské exportní terminály. 2. března zasáhla šest ze sedmi nakládacích zařízení přístavu Novorossijsk-Šeskharis, který odbavuje asi 14 % ruského exportu surové ropy a má kapacitu 700 tisíc barelů denně. Terminál musel nakládku zastavit. Následovaly údery na Primorsk a Ust-Lugu na Baltu – podle OSW šlo 25. března o nálety zhruba stovky dronů, satelitní snímky potvrdily zničené zásobníky i poškozené místo pro nakládku LNG.

Na vrcholu, 31. března, bylo podle Reuters mimo provoz až 40 % ruské exportní kapacity, asi 2 miliony barelů denně. Při tehdejší ceně Brent kolem 103–115 dolarů za barel to v našem propočtu znamená zablokovaný hrubý tok 2,9 až 3,2 miliardy dolarů za čtrnáct dní. Ukrajinské drony tak cenový bonus z íránské krize z velké části vymazaly fyzickým omezením exportu.

Sankce míří hlouběji než dřív

Evropská unie na situaci reagovala nikoli ústupem, ale přitvrzením. Dvacátý sankční balík, přijatý 23. dubna 2026, rozšířil seznam stínové flotily na 632 lodí, poprvé zasáhl přístavy Murmansk a Tuapse a, což je zásadní posun, zařadil i třetizemní terminál Karimun v Indonésii. EU už neloví jednotlivé tankery. Míří na celou logistickou architekturu: pojišťovny, prodej tankerů, právní základ pro budoucí plošný zákaz námořních služeb pro ruskou ropu.

Stínová flotila se přitom adaptuje rychle. CREA dokumentuje, že sankcionované tankery přešly z prakticky nulového podílu na přepravě ruské ropy v prvním čtvrtletí 2024 na více než 60 % ve čtvrtém čtvrtletí 2025. Počet lodí s falešnou vlajkou vyskočil z 12 na 109 během roku 2025. Současně ale platí, že lodě po zařazení na sankční seznam OFAC přepravovaly v průměru o 73 % méně ropy. Tvrdé vymáhání tedy funguje, pokud se skutečně vymáhá.

Peníze nekoupí to, co chybí

Klíčová otázka nezní, kolik Kreml inkasoval, ale zda dokáže peníze proměnit ve vojenskou převahu. A tady naráží na úzké hrdlo, které nedokáže vyřešit žádný ropný mimořádný příjem.

Ruský obranný průmysl je závislý na dovozu mikroelektroniky, CNC obráběcích strojů, navigačních prvků, pokročilých materiálů a návrhového softwaru. RUSI v únoru 2026 popisuje tyto položky jako kritické pro výrobu raket, dronů i těžké techniky. Prosincová studie téhož institutu přidává závislost výroby protivzdušné obrany na zahraničních mikroprocesorech a dodavatelských řetězcích. Příklad továrny v Jelabuze to ilustruje z opačné strany: tam, kde Rusko získá čínské komponenty a strojní vybavení, dokáže dronovou výrobu rychle škálovat. Problém není nedostatek rublů. Problém je přístup ke vstupům.

SIPRI navíc ukazuje paradox: i při vysokých válečných výdajích ruské ministerstvo obrany v rozpočtu na rok 2026 plánované výdaje na armádu snížilo a šetřilo právě na nákupech výzbroje. Vyšší cena ropy rozpočtu uleví, ale automaticky se nepřelije do nových raket.

Co to znamená pro Česko

Ropný šok se do českých pump propsal okamžitě. ČSÚ za březen 2026 uvádí průměrnou cenu nafty 42,00 Kč za litr a Naturalu 95 za 38,10 Kč, meziroční růst cen pohonných hmot dosáhl 13,1 %. Ministerstvo financí v dubnu přešlo na vyhlašování maximálních denních cen.

Do elektřiny a plynu je přenos pomalejší. ERÚ od ledna 2026 zrušil příspěvek na POZE, ceny elektřiny meziročně klesly o 11,8 %, plynu o 5,9 %. A fyzická závislost na ruské ropě? Prakticky nulová. Od března 2025 proudí surová ropa do Česka výhradně ropovodem TAL a v dubnu 2026 se v praxi rozběhl projekt TAL-PLUS. Drahá ropa bolí u pumpy, ale ruskou páku na českou energetiku už nepředstavuje.

Kreml na íránské krizi skutečně vydělal, krátkodobě, oportunisticky, bez vlastního přičinění. Jenže miliardy na účtu nenahradí zničené terminály, sankcionované tankery ani chybějící čipy v raketách. Válku na Ukrajině nevyhrávají petrodolary. Vyhrávají ji součástky, které za ně nejde koupit.