Impozantní, ale naprosto šílený nápad: dělo z bitevní lodi ráže 305 mm nacpali Britové za první světové války do ponorky

Rok 1916, uprostřed války, kde torpéda často míjejí kličkující torpédoborce a lehké křižníky. Britská Admiralita hledá způsob, jak zasáhnout rychlý hladinový cíl na krátkou vzdálenost s jistotou, kterou torpédo nedává. Řešení, které zvolí, je technicky proveditelné, takticky fascinující a strategicky téměř k ničemu: vzít dělo BL 12-inch Mark IX, hlaveň dlouhou přes dvanáct metrů, střelu o hmotnosti 390 kilogramů, dostřel přes 13 700 metrů (patnáct tisíc yardů), a zabudovat ho do ponorky tak, aby mohla střílet z periskopové hloubky. Vzniknou tři kusy třídy M, žádný z nich nevystřelí na nepřítele a dva skončí na mořském dně po nehodách.

Proč zrovna dělo místo torpéda

Dobová obhajoba projektu stála na jednoduché logice. Torpédo potřebuje čas, aby dorazilo k cíli, a cíl, který mění kurz, mu snadno unikne. Dvanáctipalcový granát letí přímo a na krátkou vzdálenost je prakticky nevyhnutelný. Admiralita navíc argumentovala kapacitou: ponorka třídy M mohla vézt až padesát granátů, zatímco torpéd se do srovnatelného trupu vešlo jen několik kusů.

Další impuls přicházel z Německa. Zprávy o nových U-cruiserech s děly ráže 150 mm naznačovaly, že ponorky s výraznou dělostřeleckou výzbrojí nejsou jen britský nápad. Lord Fisher patřil k raným zastáncům konceptu už v srpnu 1915, ale finální návrh třídy M vznikl pod vedením komodora Halla a výboru admirála Tudora. Konstrukčně vyšla třída M z přestavby objednaných ponorek třídy K, konkrétně K18 až K21 byly přeprojektovány na nový typ.

Jak nacpat bitevní dělo do ponorky

Řešení nebylo elegantní. Dělo nestálo v otočné věži jako na bitevní lodi, bylo pevně zabudované v kasematě před velitelskou věží s minimálním odměrem. Pod ním, uvnitř tlakového trupu, zabíraly magazín, granátovna, hydraulika, nabíjecí komora a řídicí věžička přes devět metrů délky. Samotná zbraň s montáží vážila kolem 120 tun, munice dalších 29 tun. Celková hmotnost dělové výzbroje představovala 146 tun.

Proti srovnatelné třídě L to znamenalo:

• nárůst výtlaku asi o 650 tun,
• pokles povrchové rychlosti ze 17,2 na přibližně 15 uzlů,
• pokles ponorové rychlosti z 10,5 na 9 uzlů,
• výrazně omezenější vytrvalost pod vodou.

Každá výhoda obřího kalibru byla vykoupena ztrátou toho, co dělá ponorku ponorkou, tedy schopnosti zůstat skrytá.

Třicet sekund k výstřelu, tři minuty k přebití

Zamýšlený bojový cyklus vypadal takto: ponorka pluje v periskopové hloubce, velitel zaměří cíl, loď se zvedne tak, aby nad hladinu vyčnívala jen část hlavně. Výstřel. Okamžitý návrat dolů. Podle dobových údajů Admirality trvala fáze od periskopové hloubky k výstřelu asi třicet sekund a návrat zpět patnáct sekund. Sekundární přehledy uvádějí celkovou expozici zbraně nad hladinou kolem 75 sekund, zřejmě jde o širší měření zahrnující i přípravnou fázi.

Problém nastal po prvním výstřelu. Dělo nešlo nabít pod vodou. Ponorka se musela plně vynořit a přebíjení trvalo přibližně tři minuty. Tři minuty na hladině, bez možnosti úniku, s profilem, který nepřehlédne žádná hlídka. Třída M tak nabízela jeden devastující úder a pak se na kriticky dlouhou dobu chovala jako špatná hladinová loď.

Zkoušky vyšly, válka ne

HMS M1 byla dokončena v dubnu 1918. Zkoušky dopadly podle britských podkladů velmi úspěšně: loď se pod vodou chovala stabilně a dokázala se ponořit za přibližně 90 sekund. Jenže válka skončila dřív, než M1 zasáhla do boje. M2 a M3 byly dokončeny až v roce 1920.

Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 pak stanovila, že žádná budoucí válečná loď mimo hlavní bitevní jednotky nesmí nést dělo větší než 203 mm. Třída M se do nových limitů nevešla. M2 přišla o dvanáctipalcové dělo a byla přestavěna na nosič hydroplánu. M3 dostala místo děla zařízení pro kladení min a testovala systémy, které později využila třída Grampus.

A osudy lodí? HMS M1 se potopila 12. listopadu 1925 po srážce se švédskou obchodní lodí SS Vidar: náraz utrhl dělo z trupu a voda zaplavila loď otvorem po montáži. Zahynulo všech 69 členů posádky. HMS M2 zmizela 26. ledna 1932, pravděpodobně kvůli otevřeným vratům hangáru pro hydroplán. Šedesát mrtvých. Z vraku se dochoval vzkaz na kusu dřeva: „Pomoc. M2 se potopila. Poklop č. 2 otevřen.“

Slepá ulička, která nebyla osamělá

Třída M nebyla izolovaný úlet. Francouzský Surcouf nesl dvojici 203mm děl a plovákový letoun. Britové sami postavili křižníkovou ponorku X1 se 133mm děly. Američané zkoušeli velké ponorky se 152mm kanóny, Japonci sériově vyráběli křižníkové ponorky s letouny. Všechny tyto konstrukce narážely na stejný paradox: čím víc síly přidáte ponorce na hladině, tím víc jí ubíráte pod ní.

Třída M tento paradox dovedla do nejextrémnější podoby. Dvanáct palců ráže, 390 kilogramů oceli letících k cíli, a pak tři minuty nahá na hladině, zatímco posádka cpala další granát do komory.

Praktická lekce pro další generace konstruktérů byla jednoznačná: hlavní účinek ponorky musí zůstat pod hladinou. Třída M to dokázala tím nejdražším možným způsobem, ne katastrofou v boji, ale tichým zjištěním, že geniální první výstřel nestojí za ztrátu všeho, co ponorku dělá ponorkou.