Putin propásl poslední šanci na mír, který mu Ukrajina nabízela. Zcela zoufalé Rusko chystá masivní hybridní eskalaci

Mezi březnem a květnem letošního roku se otevřelo vyjednávací okno, jaké se v průběhu války dosud nenabídlo. Kyjev veřejně přijal americký návrh bezpodmínečného třicetidenního příměří. Paralelně v Paříži koloval rámec, který podle Reuters počítal s trvalým zastavením palby, nečlenstvím Ukrajiny v NATO, de facto uznáním části ruských územních zisků a dokonce s odstraněním sankcí uvalených od roku 2014. Pro Moskvu šlo o parametry, o nichž by ještě rok předtím mohla jen snít. Kreml přesto nepřistoupil ani na první krok, třicet dní ticha.

Co přesně bylo na stole

Mírová šance nebyla jedna tajná nabídka předaná v obálce. Šlo o dvě veřejně doložitelné vrstvy:

• 30denní bezpodmínečné příměří. Volodymyr Zelenskyj jej přijal v březnu a znovu potvrdil v květnu jako startovní bod jakékoli diplomacie. Bez předběžných podmínek, bez územních ústupků předem, čisté zastavení palby.
• Americký „final offer“ z Paříže. Dubnový návrh, který Reuters zveřejnil v plném znění, šel ještě dál: permanentní příměří, garance nečlenství Ukrajiny v NATO, uznání části ruských zisků a plán na postupné rušení sankcí. Evropsko-ukrajinský protinávrh byl opatrnější, sankční úleva až po udržitelném míru se snapback mechanismem, ale i ten nabízel Moskvě příměří na zemi, ve vzduchu i na moři ještě před řešením hranic.

Jinými slovy: Kreml mohl konflikt zmrazit v pozici, kdy drží rozsáhlá území, a jednat o budoucnosti z výhodné vyjednávací pozice. Místo toho dal přednost pokračování války.

Proč Moskva řekla ne

Estonská zahraniční rozvědka ve své výroční zprávě za rok 2026 nabízí odpověď, která není překvapivá, ale je důležitá: Kreml mírové rozhovory používá jako nástroj manipulace. Cílem není mír, ale čas, čas na zlepšení vyjednávací pozice, na rozevření nůžek mezi Washingtonem a Evropou, na oslabení sankčního režimu. Obnovení přímých letů, víz a obchodních styků se Spojenými státy by navíc usnadnilo ruskou špionáž i dovoz sankcionovaného zboží.

Kreml zároveň není v pozici, kdy by musel přijmout cokoli. Ruská ekonomika je pod tlakem, Banka Ruska drží vysoké úrokové sazby, růst zpomaluje, obranný sektor pohlcuje zdroje na úkor civilních odvětví. Estonská rozvědka mluví o rostoucím riziku sociální a ekonomické nestability v roce 2026. Jenže „rostoucí tlak“ není totéž co kolaps. IISS ve svém Military Balance 2025 konstatuje, že Rusko navzdory těžkým ztrátám techniky i lidí stále udržuje tlak na frontě. Britský RUSI odhaduje, že snadno dostupné zásoby starších vozidel se mohou vyčerpat do roku 2026, ale to znamená horší kvalitu výzbroje a větší závislost na dronech, ne konec bojeschopnosti.

A právě tady je klíčový paradox: čím dražší je pro Moskvu fronta, tím větší motivaci má přenášet nátlak jinam. Levněji. Hůře postižitelně.

Hybridní válka, která už probíhá

NATO ve svém prohlášení o ruských hybridních aktivitách mluví o „zesilující kampani“ sabotáží, násilných akcí, kyberútoků, elektronického rušení a dezinformací napříč aliančním prostorem. Nejde o prognózu. Jde o popis současného stavu.

Konkrétní příklady se kupí:

• Polsko v listopadu 2025 veřejně popsalo sérii sabotáží na železnici od ledna 2024, s desítkami zadržených pachatelů napojených na ruské zadavatele.
• Česko je podle společného prohlášení NATO výslovně jmenováno mezi zasaženými spojenci. BIS ve výroční zprávě za rok 2024 uvádí, že odhalila a pomohla zastavit několik pokusů o sabotáž, včetně případu v autobusovém depu na pražském Klíčově.
• V květnu 2025 vydaly NÚKIB, BIS a Vojenské zpravodajství společně s americkou NSA a FBI varování před ruskou kybernetickou kampaní GRU, která cílí na logistické a technologické firmy podporující Ukrajinu. Ruská vojenská rozvědka přitom nejen hackovala systémy, ale aktivně sledovala IP kamery na hraničních přechodech a železničních uzlech, tedy reálný fyzický pohyb vojenské pomoci.

CSIS eviduje prudký nárůst podezřelých ruských hybridních incidentů v Evropě mezi lety 2023 a 2025. Posun je kvalitativní: od propagandy a kyberšpionáže k žhářství, fyzickým sabotážím a přímému narušování infrastruktury. Z otravování systému se stává útok na jeho fyzické fungování.

Co hrozí dál, a co s tím

Dánská vojenská rozvědka FE nabízí střízlivý, ale znepokojivý časový rámec: po případném zamrznutí války na Ukrajině by Rusko mohlo do šesti měsíců zvládnout lokální válku u svých hranic a do dvou let představovat věrohodnou regionální hrozbu pro část NATO. Dokud válka trvá, je přímý konvenční střet s Aliancí málo pravděpodobný. Hybridní eskalace ale žádné příměří nepotřebuje, ta běží souběžně.

Pro rok 2026 se rýsují tři hlavní osy ruského tlaku: narušování logistických tras vojenské pomoci Ukrajině, ovlivňování evropské domácí politiky a testování odolnosti kritické infrastruktury. Česko se připravuje, vláda schválila Národní strategii pro čelení hybridnímu působení, NÚKIB posiluje kyberodolnost, od podzimu 2025 funguje koordinační skupina pro protidronovou ochranu. Rámec existuje. Otázkou zůstává rychlost koordinace a hlavně politická ochota trestat podprahové útoky tak, aby Moskva změnila svůj kalkul.

Cena odmítnutého míru

Odmítnuté příměří neznamená, že Rusko „končí“. Znamená, že Kreml vsadil na pokračování opotřebovací války za současného rozšiřování nátlaku na evropské zázemí. Každá nezodpovězená sabotáž, každý nepostižený kyberútok potvrzuje Moskvě, že cena za hybridní agresi je nízká. A dokud bude nízká, bude růst.

Jarní vyjednávací okno se zavřelo. Ne proto, že by podmínky byly pro Rusko nevýhodné, byly mimořádně výhodné. Zavřelo se proto, že Kreml nechce mír, který nedokončí jeho válečné cíle. Evropa si teď musí zvyknout na to, že frontová linie nevede jen přes Donbas, ale i přes železniční uzly, serverovny a hraniční kamery na jejím vlastním území.