Nečekaný konec: Mirage 4000 měl být nejlepší evropský bojový letoun své doby. Jeho potenciál nakonec nikdo nevyužil

Dassault Mirage 4000 nebyl jen další prototyp. Byl to dvoumotorový, soukromě financovaný pokus dokázat, že evropský výrobce umí postavit stroj srovnatelný s F-15 Eagle, a v některých parametrech ho překonat. Poměr tahu k hmotnosti nad jedna, praktický dostup 20 000 metrů, téměř trojnásobná zásoba paliva proti jednomotorovému Mirage 2000. Vše ověřené v letu, ne jen na papíře. Přesto se z něj nikdy nestal sériový letoun. Nezabil ho technický nedostatek. Zabila ho kombinace rozpočtové politiky, ztracených zákazníků a smůly v načasování.

Stroj, který potvrdil všechno příliš rychle

Mirage 4000 vznikl jako technologický derivát Mirage 2000, ale ambicí patřil do úplně jiné kategorie. Dva motory Snecma M53, délka 18,70 metru, maximální rychlost Mach 2,2 a kapacita nést až 8 000 kilogramů výzbroje včetně osmi střel Magic. Konstruktéři v něm poprvé masivně použili kompozitní materiály, uhlíková směrovka fungovala současně jako palivový prostor, což byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let inženýrský unikát.

Srovnání s americkým F-15 je nasnadě: Eagle měří 19,44 metru, strop má 19 812 metrů a patří do stejné třídy Mach 2. Sovětský Su-27, jehož prototyp T-10 poprvé vzlétl v květnu 1977, dozrával do operační služby až do roku 1985. Mirage 4000 se výkonově řadil přesně mezi ně, jenže na rozdíl od obou nikdy nedostal objednávku na sérii.

Tři šance, které se zavřely

Prvním potenciálním zákazníkem byl předrevoluční Írán. Šáhův režim projevil zájem ještě před prvním letem, ale revoluce v roce 1979 celý politický rámec smetla ze stolu dřív, než se stačilo jednat o kontraktu.

Druhou šancí bylo vlastní francouzské letectvo. Jenže štáb armée de l’Air nechtěl ohrozit rozpočet pro sérii Mirage 2000, který už mířil do služby. Stát Dassaultu pouze zapůjčil motory ze zásob programu Mirage 2000, financování vývoje i prototypu nesli výrobci sami. Bez domácí objednávky se exportní nabídka stala málo věrohodnou: kdo koupí stroj, který nepoužívá ani země původu?

Třetí a poslední nadějí byla Saúdská Arábie. Rijád zájem obnovil natolik, že Dassault v prosinci 1985 znovu aktivoval lety prototypu. Marně. 26. září 1985 Saúdové podepsali kontrakt Al Yamamah I na 48 letounů Tornado IDS a 24 Tornado ADV. Britská nabídka vyhrála, a s ní odešla poslední reálná vyhlídka na sériovou výrobu Mirage 4000.

Dvě fáze konce

Konec Mirage 4000 nebyl jednorázový. V červnu 1983 přišlo první zastavení letů, bez zákazníka nemělo smysl pokračovat. Pak se na dva roky zdálo, že saúdská karta může hru otevřít znovu. 18. prosince 1985 se prototyp vrátil do vzduchu. Ale po podpisu Al Yamamah nezbývalo nic, oč by se program opřel.

Poslední let se uskutečnil 8. ledna 1988. V říjnu 1992 dorazil rozebraný stroj do Musée de l’Air et de l’Espace v Le Bourget u Paříže, kde stojí dodnes na tarmacu v sekci prototypů, přístupný veřejnosti od úterý do neděle.

Co z něj přežilo v Rafalu

Rafale není „Mirage 4000 v sérii“. Je to odpověď na jiné zadání: od prosince 1982 Francie hledala víceúčelový bojový letoun schopný nahradit Jaguar, Crusader i starší Mirage v letectvu i námořnictvu. Menší, palubně způsobilý, plně digitální.

Přesto mezi oběma stroji existuje přímá technologická linie. Interní studie Dassaultu pro konferenci ICAS výslovně uvádí, že konfigurace canard-delta Rafalu byla u firmy experimentálně odzkoušena právě na Super Mirage 4000. Dědictvím tedy nejsou díly ani drak, ale aerodynamická filozofie, zkušenost s digitálním řízením nestabilního letounu a důvěra v kompozitní struktury nesoucí palivo.

Mirage 2000 mezitím nasbíral přes 600 vyrobených kusů a osm exportních zákazníků. Systémově vyhrál levnější, politicky ukotvený směr, od jednomotorového delta křídla přes demonstrátor ACX až k dnešnímu Rafalu F4.

Promarněný vrchol, ne chybný letoun

Mirage 4000 je učebnicový případ toho, že špičkový bojový letoun nestačí navrhnout a zalétat. Bez domácího zadání je i technický triumf jen demonstrátorem. Dassault dokázal, že umí postavit evropský ekvivalent F-15, a pak se díval, jak jeho vlastní země kupuje něco jiného.

Dnes stojí prototyp v Le Bourget jako tichá připomínka ambice, která měla všechno kromě jednoho podpisu na objednávce.