Francouzský tank Char B1 válcoval německé Panzery, ale jeden zásadní problém ho srazil na kolena

Tank B1bis „Eure“ se toho dne stal ztělesněním paradoxu celé francouzské obrněné síly. V přímém souboji pancíř proti pancíři patřil k nejnebezpečnějším strojům na západní frontě. Šedesát milimetrů čelního pancíře, 47mm kanon ve věži a 75mm houfnice v korbě, kombinace, kterou standardní německá výzbroj nedokázala spolehlivě překonat. Jenže válka roku 1940 se nerozhodovala v duelech. Rozhodovala se tempem. A právě tempo Char B1bis neuměl držet.

Duel, který B1bis vyhrával

Stonne, malá obec v Ardenách, přecházela v květnu 1940 z rukou do rukou sedmnáctkrát. Billotteho průjezd patří k nejlépe zdokumentovaným epizodám francouzské kampaně. Podle archivů francouzského ministerstva obrany zničil jeho B1bis 13 nepřátelských tanků a podle sekundárních biografických zdrojů i 2 protitanková děla. Panzer IV Ausf. D vypálil na čelo „Eure“ dvacet ran bez jediného průniku.

Nebyl to ojedinělý případ. Parametry mluví jasně:

Francouzský 47mm kanon SA 35 prorážel 40 mm pancíře na 400 metrů. Proti raným Panzerům III a IV to znamenalo smrtelné nebezpečí čelně na běžných bojových vzdálenostech. Němci potřebovali bok, záď, zásah pásu, nebo štěstí. Standardní protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm si u německých vojáků vysloužil přezdívku „klepátko na dveře“. Proti B1bis oprávněně.

Konstrukční koncepce z jiné války

Char B1bis nevznikl pro blitzkrieg. Jeho kořeny sahají do dvacátých let, kdy francouzská armáda plánovala průlomový tank pro statickou frontu. Hlavní zbraní měla být korbová 75mm houfnice, pevně uložená, mířená otáčením celého tanku prostřednictvím hydrostatického mechanismu Naëder. Řidič používal volant řízení a zvláštní volant jemného zaměřování; motor musel běžet i při samotném míření. Systém vyžadoval výcvik, správné provozní kapaliny a neustálou údržbu, při použití nevhodného ricinového oleje docházelo k degradaci funkce.

Věž? Jednočlenná, stísněná, odvozená z myšlenky „univerzální“ malé odlévané věže použitelné na více typech tanků. Velitel v ní současně vyhledával cíle, mířil, nabíjel, pálil a velel celému tanku. V boji u Stonne to fungovalo, protože šlo o krátký, intenzivní průjezd. V hodinách a dnech manévrové kampaně to bylo vyčerpávající až ochromující.

Šest hodin a dost

Čtyři sta litrů benzínu. Udávaná autonomie kolem 130 kilometrů, reálně při vyšším tempu spíš 120 km, tedy asi šest hodin jízdy. Pak musel B1bis zastavit a čekat na zásobovací kolonu. V kampani, kde německé tankové divize ujížděly desítky kilometrů denně a francouzské velení zoufale přesouvalo rezervy, znamenala každá zastávka ztrátu iniciativy.

K tomu se přidávala servisní náročnost:

• Složitý pohon a převodovka vyžadovaly časté mazání a kontroly.
• Podvozek s mnoha pojezdovými koly kladl vysoké nároky na polní údržbu.
• Výroba byla pomalá, z 1 144 objednaných kusů bylo do června 1940 dodáno jen 369.
• V červnu 1940 chyběly věže APX 4 natolik, že kusy č. 505, 506 a 507 byly zavedeny do služby bez věže.

Měsíční produkce stoupla z pouhých 3 tanků na 41 v květnu 1940. Příliš pozdě.

Prohrát tempo, prohrát válku

Německá převaha nespočívala v lepších tancích. Spočívala v pětičlenných osádkách s jasně rozdělenými úkoly, v radiovém spojení mezi vozy, v koncentraci tankových svazků a v operačním tempu, které francouzská strana nedokázala kopírovat. B1bis byl rozptýlen po menších jednotkách, často bez pěchotního doprovodu, s přetíženými veliteli a logistikou, která nestíhala.

Verze B1ter měla problémy řešit: 75mm pancíř, plánovaná dvoumístná věž, 75mm kanon s bočním odměrem. Vznikly tři prototypy. Dva hotové kusy zmizely při potopení transportní lodi během evakuace. Do série program nikdy nepřešel.

Druhý život v cizích rukou

Němci ukořistili 161 kusů B1bis. Přeznačili je jako Panzerkampfwagen B2 740(f) a opravovali v závodech v Boulogne-Billancourt. Na frontovou službu se nehodily, příliš pomalé, příliš žíznivé, příliš náročné na údržbu. Sloužily jako výcvikové stroje, plamenometné verze a podvozky pro samohybné houfnice s 10,5cm leFH 18/3. Jeden kus skončil na Jersey, kde ho dnes vystavuje Tank Museum v Bovingtonu. V letech 1944–1945 se část ukořistěných B1bis dostala zpět do francouzských rukou; 13. dragounský pluk je znovu nasadil a typ ve francouzské armádě dožíval až do roku 1950.

Char B1bis nebyl poražen v kategorii, pro kterou vznikl, v přímém střetu pancíře proti pancíři zůstal až do konce kampaně prakticky nepřekonatelný zepředu. Porazila ho kategorie, která v jeho zadání z dvacátých let neexistovala: rychlá manévrová válka, kde vyhrává ten, kdo ujede víc kilometrů mezi dvěma zastávkami u cisterny.