Židé zatřesou Blízkým východem a budou se dít věci. Zcela ukončí americkou vojenskou pomoc

Benjamin Netanjahu v lednu 2026 v rozhovoru pro The Economist prohlásil, že Izrael se musí „odvyknout“ od americké bezpečnostní pomoci. O několik týdnů dříve, na prosincové promoci vojenských pilotů, oznámil investici 350 miliard šekelů do domácí zbrojní základny. Dvě prohlášení, jeden směr: méně amerických grantů, víc vlastní výroby. Jenže mezi ambicí a realitou leží 38 miliard dolarů, desítky rozpracovaných kontraktů a 68 procent izraelského dovozu hlavních zbraní, které stále míří z amerických továren.

Co přesně se má ukončit

Nejde o konec americko-izraelské aliance. Netanjahuův plán cílí na konkrétní finanční nástroj, Foreign Military Financing (FMF), tedy grantovou vojenskou pomoc, kterou Spojené státy poskytují Izraeli na základě desetiletého memoranda o porozumění. Současné MOU, platné od fiskálního roku 2019 do 30. září 2028, garantuje 38 miliard dolarů: 33 miliard v přímém financování a 5 miliard na protiraketovou obranu včetně systémů Iron Dome a Iron Beam.

Standardně to znamená 3,3 miliardy ročně v FMF a půl miliardy na společné protiraketové programy. Po útoku Hamásu 7. října 2023 přišly mimořádné dodatky, jen v roce 2024 dalších 3,5 miliardy v FMF a 5,2 miliardy na obranné systémy. Společný vývoj zbraní, obchodní nákupy ani technologická spolupráce ale pod plán nespadají. Netanjahu nemluví o konci vztahu. Mluví o konci jednoho jeho formátu.

Proč právě teď

Načasování není náhodné. Podle únorového průzkumu Gallupu se poprvé od roku 2001 americké veřejné sympatie nepřiklánějí víc k Izraelcům než k Palestincům. Automatická politická podpora Washingtonu přestává být samozřejmostí a grantová závislost se mění ve zranitelnost, každý rozpočtový cyklus v Kongresu se stává potenciální pákou.

Současné MOU navíc samo postupně ruší takzvaný Off-Shore Procurement, tedy možnost utrácet část americké pomoci přímo u izraelských výrobců. Do roku 2028 tato výjimka zcela skončí. Některé izraelské obranné firmy na to už reagovaly otevíráním poboček v USA nebo fúzemi s americkými partnery. Izraelský obranný průmysl se zkrátka přizpůsobuje dřív, než to politici stihli formálně oznámit.

Zajímavý je i pohled z druhé strany. Republikánský senátor Lindsey Graham po lednové návštěvě Izraele nemluvil o roztržce, ale o „neocenitelném vztahu“ a společném vývoji zbraní budoucnosti. V pro-trumpovském prostředí byl Netanjahuův plán čten jako příležitost, ne jako urážka.

Jak reálná je soběstačnost

Ambice je jedna věc. Čísla říkají něco jiného. Podle SIPRI pocházelo v letech 2021–2025 plných 68 procent izraelských dovozů hlavních zbraní z USA a dalších 31 procent z Německa. Ke konci roku 2025 měl Izrael u amerických dodavatelů objednáno nejméně 55 bojových letounů. Úplné odpojení od americké bezpečnostní infrastruktury za deset let je proto mimořádně ambiciózní scénář.

Pravděpodobnější je postupná redukce grantové závislosti, ne úplné fungování bez Ameriky. Izrael má k tomu ostatně vlastní precedent: ekonomické granty od USA přestal dostávat v roce 2008 a bezpečnostní vztah tím neskončil, naopak pokračoval v dalších, ještě štědřejších memorandech. Jednání o nástupnickém rámci po roce 2028 teprve začnou. A USA zůstávají i významným exportním trhem, 13 procent izraelského obranného vývozu směřovalo v roce 2024 právě tam; celkově Izrael vyvezl zbraně za rekordních 14,7 miliardy dolarů.

Co to znamená pro Česko

Česká stopa v příběhu existuje a není zanedbatelná. Ministerstvo průmyslu a obchodu za první pololetí 2025 eviduje do Izraele 52 licencí na vývoz vojenského materiálu v hodnotě 83,5 milionu eur, realizovaný export dosáhl 50 milionů eur. Podle dat UN Comtrade byl Izrael v celé kapitole „zbraně a munice“ čtvrtým největším odběratelem českého exportu za rok 2025 s objemem přes 59 milionů dolarů.

České velvyslanectví v Tel Avivu aktivně podporuje zapojení domácích firem do izraelských dodavatelských řetězců, letos v květnu organizovalo misi 18 českých podniků za spoluprací s koncernem RAFAEL. Pokud Izrael skutečně posílí lokální výrobu a bude hledat subdodavatele mimo americký grantový rámec, pro české výrobce komponentů a speciálního materiálu to může být příležitost. Ne náhrada amerických programů, ale vstup do nových kooperačních struktur.

Česká obranná strategie z roku 2023 ostatně sama zdůrazňuje bezpečnost dodávek a strategická partnerství se zahraničními dodavateli. Trend, který Netanjahu nastoluje, posiluje logiku, kterou Praha už přijala za vlastní.

Izrael nechce nemít s Amerikou nic společného, chce s ní mít jiný typ vztahu. Místo příjemce grantů partner ve vývoji. Místo závislosti na rozpočtových cyklech Kongresu vlastní výrobní kapacity. Jestli se to podaří za deset let, je otázka za desítky miliard dolarů, na kterou zatím nemá odpověď ani sám Netanjahu.