Ordnungspolizei naháněla hrůzu jako esesáci, ale byli to policisté. Na svědomí mají tisíce životů na východní frontě

Ordnungspolizei, zkráceně Orpo, byla uniformovaná pořádková policie nacistického Německa. Městští strážníci, venkovští četníci, obecní policisté, dokonce i hasiči a záchranáři. Na papíře instituce, která měla řídit dopravu, hlídat veřejný pořádek a řešit běžnou kriminalitu. Ve skutečnosti se z ní stal jeden z nejúčinnějších nástrojů genocidy. Historici odhadují, že její příslušníci přímo zavraždili kolem jednoho milionu lidí, převážně Židů na okupovaných územích východní Evropy. Další statisíce obětí Orpo pomohla dopravit na smrt v deportačních transportech, kterých střežila více než sedm set.

Jak se z policie stala součást vyhlazovacího aparátu

Klíčový zlom přišel v červnu 1936. Hitlerovým dekretem se šéfem veškeré německé policie stal Heinrich Himmler, říšský vůdce SS. Policie se tím formálně dostala pod střechu SS a rozdělila se na dvě hlavní větve: bezpečnostní policii (Sicherheitspolizei, tedy Gestapo a kriminální policii) a pořádkovou policii, Ordnungspolizei. Velení Orpo převzal generál Kurt Daluege, oddaný nacista a Himmlerův spojenec.

Nešlo jen o organizační přesun. Celý sbor prošel systematickou nacifikací. Kariérní postup se svázal s loajalitou k režimu, výcvik zahrnoval ideologickou indoktrinaci a policisté se postupně proměnili v to, co Deutsches Historisches Museum ve své výstavě „Ordnung und Vernichtung“ označilo za „politické vojáky“, muže, kteří spojovali legitimitu státní autority s oprávněním zabíjet.

Východní fronta: od hlídkování k masovým hrobům

Už při vpádu do Polska v září 1939 Himmler nasadil 21 policejních batalionů, každý o zhruba pěti stech mužích. Polsko se stalo precedentem. Když Wehrmacht v červnu 1941 zaútočil na Sovětský svaz, do tažení se zapojilo přes sto policejních batalionů Ordnungspolizei.

Jejich úkoly daleko přesahovaly zajištění týlu. Obkličovali obce a ghetta, soustřeďovali židovské obyvatelstvo na shromaždiště, eskortovali kolony k masovým hrobům a sami stříleli. Konfiskovali sklizeň, hnali civilisty na nucené práce, prováděli takzvané protipartyzánské operace, které v praxi znamenaly vypalování vesnic a vraždění jejich obyvatel. Fungovali od malých četnických stanovišť po velké bataliony a pokrývali území od Pobaltí přes Bělorusko a Ukrajinu až po Balkán.

Rozdíl oproti Einsatzgruppen, specializovaným mobilním vražedným jednotkám bezpečnostní policie a SD, byl institucionální, ne praktický. Einsatzgruppen byly nasazovány bezprostředně za postupující frontou k cíleným masovým popravám. Orpo byla širší policejní infrastruktura, která se na stejných operacích spolupodílela. V Babím Jaru stáli vedle sebe.

Obyčejní muži, neobyčejné zločiny

Americký historik Christopher Browning ve své práci o Policejním batalionu 101 ukázal, že mnozí z těchto mužů nebyli ideologičtí fanatici. Byli to spíš středně staří záložníci z Hamburku, otcové rodin, řemeslníci. Část z nich dostala možnost z přímé střelby vycouvat. Většina tu možnost nevyužila. Browning identifikoval směs faktorů: poslušnost vůči autoritě, konformitu, neochotu oddělit se od jednotky, postupnou otupělost.

Jednoduché „jen plnili rozkazy“ neobstojí. Ale stejně tak neobstojí představa, že genocidu páchali výhradně přesvědčení ideologové v černých uniformách SS. Síla Ordnungspolizei jako nástroje vyhlazování spočívala právě v tom, že vypadala normálně. Byla to policie. A přesto vraždila.

Český kontext: od Sudet po Lidice

Na českém území se Ordnungspolizei objevila už v říjnu 1938 při obsazení Sudet. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vybudovala okupační správa síť policejních praporů v klíčových městech. Tyto jednotky sehrály zásadní roli při potlačení studentských demonstrací v říjnu a listopadu 1939.

Nejznámějším a nejotřesnějším zločinem Orpo na českém území jsou Lidice. Výzkum historika Stefana Klempa z münsterské instituce Villa ten Hompel prokázal, že 10. června 1942 to byli „zeleně uniformovaní“ příslušníci ochranné policie z Halle, kdo zastřelil všechny lidické muže. Ženy a děti byly deportovány, většina dětí zavražděna v plynových vozech v Chełmnu. Velitel celé Ordnungspolizei Daluege, který v té době zastával i funkci zastupujícího říšského protektora, byl po válce vydán do Československa, odsouzen k smrti a v říjnu 1946 popraven v Praze.

Proč o nich svět tak dlouho mlčel

Po válce se veřejný obraz nacistického zla soustředil na Gestapo, SS a koncentrační tábory. Ordnungspolizei zůstávala ve stínu. V západním Německu přetrvávala legenda o „čisté policii“, představa, že za deportace a masové vraždy neslo odpovědnost výhradně Gestapo. Teprve od osmdesátých let se tento obraz začal výrazně lámat.

K tomu přispěla i prostá personální kontinuita. Mnozí bývalí příslušníci Orpo se po válce vrátili do policejní služby ve Spolkové republice. Vazby na bývalé kolegy bránily otevřenému vyrovnání s minulostí. Před soud předstoupila jen menšina pachatelů. Vrcholní velitelé jako Daluege padli, ale systémové potrestání aparátu nepřišlo.

Ordnungspolizei připomíná, že genocidu nepoháněly jen fanatické elitní jednotky. Poháněla ji i instituce, která na první pohled vypadala jako běžná státní policie, a právě proto byla tak účinná.