Babiš překvapuje, v tichosti přebírá ministerstvo obrany. Okamura s tím nemůže nic dělat a Zůna je jenom loutka

Žádný z těch kroků nebyl oznámen jako politické převzetí resortu. Jeden se jmenoval „převod agendy“, druhý „vládní zmocněnec“, třetí „výběrové řízení“, čtvrtý „optimalizace struktury“. Každý vypadal jako technická úprava. Dohromady ale vykreslují obraz, v němž Andrej Babiš systematicky centralizuje obrannou politiku pod sebe, a Jaromír Zůna, formálně ministr obrany, ztrácí vliv právě tam, kde na něm záleží nejvíc: v personálních rozhodnutích, strategickém plánování a průmyslových penězích.

Čtyři páky, které premiér stáhl k sobě

Chronologie je výmluvná. 5. března 2026 americký velvyslanec Nicholas Merrick veřejně varoval, že Česko riskuje zařazení mezi státy NATO s nejnižšími výdaji na obranu. 16. dubna přiletěl do Prahy generální tajemník NATO Mark Rutte a po jednání s Babišem už premiér mluvil o „podstatně větší armádě“ a aliančních závazcích jako o prioritě. Ještě v únoru přitom říkal, že Česko „určitě nemíří“ k 3,5 % HDP na obranu.

Pak přišly institucionální údery v rychlém sledu:

• 20. dubna – vláda převedla agendu průmyslové spolupráce z ministerstva obrany na ministerstvo průmyslu a obchodu, které řídí ANO. S agendou odešla pracovní místa i peníze. MO současně oznámilo zrušení celé Sekce průmyslové spolupráce k 1. července 2026.
• 11. května – vláda vytvořila novou funkci vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a jmenovala do ní Jakuba Landovského, bývalého velvyslance při NATO. Zmocněnec má koordinovat resorty, instituce i vztah ke strukturám Aliance, tedy přesně to, co dosud patřilo pod ministerstvo obrany.
• 18. května – kabinet navrhl na nového náčelníka generálního štábu generálmajora Miroslava Hlaváče. Premiérova volba. Ministr Zůna podle ČT24 hlasoval proti.

Každý krok sám o sobě vypadá jako běžná správa státu. Dohromady tvoří vzorec: strategické rozhodování o obraně se přesouvá od ministra k premiérovi.

Proč Okamura mlčí

Odpověď neleží v osobní slabosti šéfa SPD, ale v architektuře koaliční smlouvy. Ta přidělila SPD ministerstvo obrany a předsedu Sněmovny, ale zároveň ji zavázala k podpoře vlády po celé volební období. Zakazuje jí vyvolat hlasování o nedůvěře. Spory se řeší dohodovacím řízením, jehož výsledky jsou závazné.

Jinými slovy: pokud by Okamura chtěl Babišovi zabránit v přebírání obranné agendy, musel by eskalovat spor na úroveň celé koalice. A riskovat ztrátu jediného silového resortu, který SPD drží. Případ Hlaváče ukázal, jak málo prostoru ministr za SPD reálně má, kabinet schválil premiérova kandidáta i přes Zůnův nesouhlas. SPD si hlídá značku ministerstva. Obsah jí ale uniká.

Zůna: ministr bez strategických pák

Říct, že Zůna je „jen loutka“, by bylo zjednodušení. Formálně zůstává ministrem od 15. prosince 2025, předkládal obranný rozpočet, jedná jménem resortu. Jenže právě v uzlových bodech, kdo povede armádu, kdo bude koordinovat NATO, kam půjdou průmyslové peníze, rozhodl někdo jiný.

Navíc se pod Zůnou rozpadá i strategické jádro resortu. Jiří Šedivý, dosavadní šéf klíčové Sekce obranné politiky a strategie, odchází k 31. května 2026. Ministerstvo na jeho místo vypsalo výběrové řízení, a podle informací Seznam Zpráv se o post uchází právě Landovský, který by si ponechal i funkci vládního zmocněnce. Pokud uspěje, jedna osoba bude řídit strategické plánování na MO i nadresortní koordinaci závazků vůči NATO. Mimořádná koncentrace moci, a člověk dosazený premiérem, ne ministrem.

Zůna si zachovává vliv v každodenním provozu resortu. Ale provoz není strategie.

Obrana pod drobnohledem: čísla a realita

Rozpočtový obraz je stejně rozporuplný jako ten politický. Vláda oficiálně vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 % HDP. Jenže při lednové revizi rozpočtu šla kapitola MO dolů o 21 miliard oproti návrhu Fialovy vlády a část plnění dvouprocentního závazku stojí na výdajích z jiných kapitol. Americký velvyslanec v březnu tvrdil, že skutečné základní obranné výdaje jsou spíš 1,8 % HDP.

Srovnání s předchozí vládou ukazuje dvojí posun:

Méně autonomie jednoho resortu, více centrálního řízení z Úřadu vlády. A rétorika se přizpůsobuje publiku: před Ruttem Babiš mluví o větší armádě, doma jeho ministři hájí škrty jako „optimalizaci“.

Co bude dál

Nejbližší rozhodovací uzly jsou jasné: dokončení nové koncepce armády, kterou premiér Zůnovi osobně zadal i s termíny. Obsazení šéfa Sekce obranné politiky, výběrové řízení běží. Formální jmenování Hlaváče prezidentem. A summit NATO v červenci 2026, kde se ukáže, jestli Babišova centralizace obrany přinese výsledky, nebo jen přeskládala kompetence.

Vládní programové prohlášení slibuje, že kabinet bude o obraně „otevřeně a pravidelně informovat veřejnost“. Zatím informuje po kouscích, převod agendy tady, zmocněnec tam, personální změna onde. Kdo si kousky poskládá, vidí jeden příběh: premiér, který převzal obranu, aniž musel komukoliv sebrat ministerské křeslo.