Únor 1948: demokratické strany mohly komunisty zastavit. Místo toho jim vyklidily cestu a svalily vinu na prezidenta Beneše

Dne 25. února 1948 podepsal Edvard Beneš novou vládu Klementa Gottwalda. Ten podpis se stal nejznámějším symbolem československé kapitulace před komunismem, a pro mnohé i rozsudkem nad jediným mužem. Jenže soustředit celou odpovědnost do jednoho prezidentského pera znamená přehlédnout, co se dělo roky předtím. Demokratické strany měly příležitosti komunisty zastavit. Nevyužily je. A když přišla krize, předaly Benešovi karty, se kterými se už téměř nedalo hrát.

Hra, která byla prohraná dřív, než začala

Příběh února 1948 nezačíná v únoru. Začíná na konci války, kdy se československá politika dobrovolně sevřela do systému Národní fronty. Kandidovat mohly jen povolené strany, skutečná opozice neexistovala. Volby v květnu 1946, v nichž KSČ získala v českých zemích přes 40 % hlasů, nebyly soutěží otevřeného pluralitního systému. Z volebního práva byli vyloučeni příslušníci neslovanských menšin, stranická nabídka byla předem omezená. Už tady demokraté přijali pravidla, která komunistům vyhovovala víc než komukoli jinému.

Po volbách se situace nezlepšila. KSČ obsadila klíčové mocenské rezorty, vnitro, zemědělství a informace, a demokratické strany to tolerovaly. Místo aby společně hájily nezávislost policie, soudů a armády, řešily vlastní vzájemné soupeření. Jak upozornili historici Jan Adamec a Mikuláš Kroupa, demokraté měli komunistům čelit mnohem dříve a koordinovaněji. Nestalo se.

Únor: sázka na pravidla, která už neplatila

Když v únoru 1948 podali ministři tří nekomunistických stran demisi na protest proti komunistickému ovládání bezpečnostního aparátu, věřili, že spustí standardní mechanismus parlamentní krize. Beneš odmítne demisi, nebo vyhlásí nové volby. Tak to přece funguje v demokracii.

Jenže KSČ nehrála podle demokratických pravidel. Gottwald mobilizoval Lidové milice, akční výbory Národní fronty začaly čistit úřady, podniky i spolky, bezpečnostní aparát byl dávno pod komunistickou kontrolou. Historik Prokop Tomek to popsal přesně: únorový převrat spojoval formálně ústavní nástroje s nelegálním nátlakem. Demokraté vsadili na ústavu. Komunisté na ulici.

Zvlášť fatální roli sehrála rozpolcená sociální demokracie. Její fierlingerovské křídlo se přiklonilo ke komunistům, strana nepodala demisi a pomohla KSČ udržet vládní kontinuitu. Národní socialisté patřili k nejostřejším odpůrcům komunistů, ale udělali klíčovou taktickou chybu: uvěřili, že částečná demise stačí. Lidovci se připojili, ale zůstávali opatrnější a slabší složkou bloku. Žádná ze stran neměla připravený koordinovaný postup pro případ, že Beneš krizi parlamentně neustojí.

Beneš: poslední pojistka, ne jediný viník

Prezidentova spoluzodpovědnost je nesporná. Jeho poválečná orientace na Sovětský svaz, smlouva z prosince 1943 i víra, že se Stalinovi „dá věřit“, objektivně komunistům pomáhaly. Historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR to shrnul bez příkras: Beneš se zasloužil o stát i o komunismus. Zároveň ale dodal, že ho nevidí jako hlavního viníka února 1948, a zdůraznil selhání nekomunistických politiků.

Právní historik Kamil Nedvědický připomíná, že smlouva se SSSR sama Československo do sovětského područí „nezavlekla“, spíš završila delší Benešovu východní orientaci. Historik Pavel Dvořák z Masarykovy univerzity pak přímo varuje před démonizací: Beneš čelil těžko řešitelným problémům a společnost ho démonizuje neprávem. Odborný seminář Historického ústavu AV ČR navíc ukázal, že pražští demokraté nemohli počítat s přímou podporou Západu. Manévrovací prostor prezidenta byl výrazně menší, než jak ho zpětně vidíme.

Pohodlný viník pro nepohodlnou pravdu

Začátkem května 2025 zveřejnil Ústav nezávislé žurnalistiky, vydavatel serveru HlídacíPes.org, výzvu k doplnění informační desky k Benešově soše na pražském Loretánském náměstí. Navržený text říká, že Beneš v letech 1943–1948 „zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země“ a „ke všemu bezpráví mlčel“. Mezi signatáři jsou mimo jiné Ondřej Neumann, Petr Pithart, Jan Kalvoda či Petr Hlaváček.

Pithart sám přitom říká, že sochy by se bourat neměly, ale mělo by být zřejmé, „kdo je v tom kameni“. To je legitimní požadavek. Problém je, když kontextualizace jedné osoby zastíní kontext celé doby. Personifikovat selhání třetí republiky do Benešova podpisu je srozumitelné, snadno zapamatovatelné, a právě proto zavádějící. Zakrývá to kolektivní odpovědnost stran, které komunistům roky ustupovaly, a vytváří iluzi, že stačilo mít jiného prezidenta.

Co kdyby demokraté táhli za jeden provaz

Únor 1948 nebyl mechanicky nevyhnutelný. Historici se v tom shodují. Kdyby demokratické strany vybudovaly společný blok dříve, kdyby hájily nezávislost institucí od roku 1945, kdyby v únoru měly připravený koordinovaný ústavní i politický postup, převzetí moci by komunistům přinejmenším výrazně zkomplikovaly. Jisté vítězství demokratů z pramenů neplyne, sovětský tlak byl reálný. Ale prostor pro odpor existoval a nikdo ho nevyužil.

Beneš podepsal. To je fakt. Ale karty, které v tu chvíli držel, mu rozdaly strany, které dnes jeho podpis nejhlasitěji odsuzují, nebo jejich politické dědictví. Pamětní deska u sochy může být užitečná. Měla by ale nést víc než jedno jméno.