Alfréd Plocek byl popraven v roce 1951 za velezradu a špionáž. O sedmnáct let později prokuratura konstatovala, že se skutky, za které zemřel, vůbec nestaly.
Plocek nebyl agent, disident ani politický aktivista. Byl elektrotechnický inženýr a manažer, který po válce řídil projekt modernizace československých telekomunikací ve spolupráci se západní firmou International Standard Electric Corporation, spadající pod americký koncern ITT. Chtěl z Prahy udělat uzel celoevropské komunikační sítě. Místo toho se z jeho pracovních kontaktů, dopisů a telefonátů stala „proamerická špionáž“ a z něj exemplární oběť režimu, který potřeboval zastrašit každého, kdo držel zemi technologicky napojenu na Západ.
Inženýr, který měl Prahu propojit s Evropou
Alfréd Plocek vystudoval elektrotechniku a celou kariéru se pohyboval ve slaboproudém průmyslu. Před válkou i během ní pracoval pro firmu Standard Electric, československou pobočku nadnárodní ISEC/ITT, která vyráběla dálnopisy a telefonní ústředny. Už za protektorátu prosadil, aby zaměstnanci firmy nemuseli být totálně nasazeni v Říši, měl tedy manažerskou autoritu i odvahu ji použít.
Po osvobození se skupina kolem Plocka pustila do ambiciózního plánu. Nešlo o dovoz telefonních přístrojů do domácností, jak by se mohlo zdát. Cílem bylo „odnacizování“ československého slaboproudého průmyslu, jeho modernizace podle západních standardů a zapojení do mezinárodních telekomunikačních okruhů. Praha měla být důležitým uzlem celoevropské sítě. Plocek fungoval jako zástupce americké společnosti pro střední Evropu, pozice, která mu po únoru 1948 podepsala rozsudek.
Jak se z odborné práce stal zločin
Komunistický režim potřeboval v počátcích padesátých let několik věcí najednou: zastrašit technickou inteligenci a prvorepublikové úřednictvo, potlačit zájem o západní vědu a techniku a překrýt vlastní ekonomické problémy údajnými sabotážemi. Plocek zosobňoval všechno, co bylo nežádoucí: západní firmu, jazykovou kompetenci, mezinárodní kontakty a strategickou infrastrukturu, kterou režim nedokázal ovládnout.
Proces byl podle Ústavu pro studium totalitních režimů vykonstruovaný a připravený pod dohledem sovětských poradců. Ti do Československa přišli na základě žádosti, kterou koncipoval Rudolf Slánský a v září 1949 podepsal Klement Gottwald. Jejich metody byly osvědčené: nepřetržité výslechy, konfrontace s vynucenými výpověďmi spoluvězňů, takzvané otázkové protokoly a memorování naučených výpovědí. Syn Alfréd Plocek mladší později popsal, že otec se pod vedením vyšetřovatele musel naučit výpovědi nazpaměť. Dochovaný spis hovoří o „psychickém a částečně i fyzickém nátlaku“.
Soud nefungoval jako nezávislé zjišťování pravdy. Fungoval jako divadlo s předem napsaným scénářem. Plocek a dalších šest obžalovaných, mezi nimi Miloslav Franc, Jaroslav Peška, Hradečný, Přibík a Hančl, stanuli před soudem za velezradu, sabotáž a proamerickou špionáž. Tři z nich, včetně Plocka, dostali trest smrti. Zbylí čtyři dlouholeté žaláře.
Co zbylo rodině
Důsledky popravy nesla celá rodina. Syn byl vyloučen z anglického gymnázia a v sedmnácti letech pracoval jako lesní dělník. Rodina přišla o byt i majetek. Manželka Bohumila byla opakovaně zatýkána, nakonec se živila jako skladnice. Urnu s popelem rodina nikdy nedostala. Od úplné bídy je podle syna zachránila renta, kterou z USA posílal Plockův bývalý zaměstnavatel, firma, jejíž jméno figurovalo v obžalobě jako důkaz špionáže.
Rehabilitace přišla až v roce 1968. Rozhodnutím krajského prokurátora v Praze ze 6. února 1968 bylo soudní jednání zastaveno s konstatováním, že se skutky, pro něž byli obvinění stíháni, vůbec nestaly. Časopis Slaboproudý obzor o tom informoval 10. prosince 1968 pod titulkem „Morální satisfakce“. Syn ji hodnotil jako „poněkud prázdnou oficiální rehabilitaci“, bez odpovídající omluvy, bez lidského pochopení, bez postihu viníků. Po roce 1989 se osobně setkal s prokurátorem Erwinem Munkem. Slyšel jediné: „Taková byla doba.“
Cena, kterou zaplatily československé telekomunikace
Plockův případ nebyl jen justiční vraždou jednotlivce. Byl součástí systematické likvidace odborníků, kteří mohli držet československou infrastrukturu na světové úrovni. A důsledky se projevily na desetiletí.
Na začátku šedesátých let evidovala jen Praha 46 tisíc nevyřízených žádostí o telefonní linku. V roce 1976 čekalo v celém Československu na telefon 377 tisíc žadatelů a 1,6 milionu domácností bylo bez připojení. Země, která před válkou patřila k telekomunikační špičce Evropy, se propadla do chronického deficitu. Projekt, za který Plocek zaplatil životem, měl přesně tomuto scénáři zabránit.
Kde hledat stopy
Jméno Alfréda Plocka je dnes vytesáno na deskách Čestného pohřebiště popravených a umučených z padesátých let na Ďáblickém hřbitově v Praze. Dokumenty z jeho procesu lze dohledat přes Archiv bezpečnostních složek, v sekci archivních pomůcek a jmenných evidencí, případně vzdáleně přes eBadatelnu, kde funguje i fulltextové vyhledávání v digitalizovaných spisech.
U Plocka se netrestala špionáž. Trestala se kompetence, kontakty a představa, že by kritická infrastruktura mohla zůstat napojená na západní svět. Režim dostal, co chtěl: zastrašenou technickou inteligenci a izolovanou zemi. Účet za to platili Češi ještě o čtyřicet let později, pokaždé když zvedli telefon a nedovolali se.
Proč měli komunisté tendenci k vykonstruovaným procesům?
Zpravodajství
|
PŘEČTENÍ: 3413
Zpravodajství
|
PŘEČTENÍ: 9799
