Kdyby Evropa neváhala jediný rok, Ukrajina už mohla válku vyhrát. Putin podle Estonců žádný mír nechce

Tsahkna to řekl přímo: kdyby Západ od prvního dne dodal Ukrajině plnou vojenskou, finanční a politickou podporu a současně tvrdě udeřil na ruskou ekonomiku, průběh války mohl vypadat zásadně jinak. Jenže sankce EU přicházely po balících rozložených přes celý rok 2022, výcviková mise pro ukrajinské vojáky odstartovala až v listopadu téhož roku a rychlé alianční mechanismy, které dnes fungují, tehdy neexistovaly. Estonský šéf diplomacie neobviňuje jednu konkrétní metropoli. Mluví o systémové pomalosti celé Evropy, o konsenzu, který brzdil každý další krok, zatímco Rusko bombardovalo ukrajinskou energetiku a přeskupovalo síly.

Rok, který změnil pravidla, ale pozdě

Časová osa evropské reakce mluví jasně. První dva sankční balíky přišly už 23. a 25. února 2022, tedy bezprostředně po invazi. Šestý balík s ropným embargem ale Rada EU schválila až 3. června, cenový strop na ruskou ropu začal platit v prosinci a desátý balík přišel přesně rok po začátku války, 25. února 2023. Vojenská pomoc se institucionalizovala ještě pomaleji: výcviková mise EUMAM Ukraine byla spuštěna 15. listopadu 2022, devět měsíců po invazi, s cílem vycvičit až 15 000 vojáků.

Tsahknova výtka míří právě sem. Ne na to, že Evropa neudělala nic, ale na to, že každý krok vyžadoval měsíce vyjednávání mezi sedmadvacítkou, zatímco Kreml měl čas adaptovat ekonomiku i armádu. Podle dat Kielského institutu tvořily v prvním roce války dodávky ze stávajících zásob 60 % vojenské pomoci. V roce 2024 už jen 31 %, většina šla přes pomalejší nákupy nové výroby. Tempo se zvyšovalo, ale okno příležitosti se zavíralo.

Mírová rétorika jako zbraň

Druhá polovina Tsahknova argumentu je ještě ostřejší. Kreml podle něj mírovou rétoriku nepoužívá k ukončení války, ale k nákupu času. A není v tom sám; estonská rozvědka ve své ročence za rok 2026 píše, že Moskva „pouze předstírá zájem o mírová jednání“, chce formalizovat porážku Ukrajiny a co nejrychleji ukončit sankční režim.

Tsahkna proto veřejně označil i zákulisní úvahy o jmenování samostatného unijního vyjednavače pro rozhovory s Ruskem za nebezpečné. Podle něj by takový krok Moskvě umožnil rozehrávat členské státy proti sobě a posunout evropskou agendu od dalšího sankčního balíku k „dialogu“. V rozhovoru pro estonskou ERR to řekl bez diplomatických kudrlin: kdyby Evropa převzala roli mediátora, přestala by se bavit o nových sankcích. A právě toho se Kreml bojí nejvíc, konkrétně úplného zákazu námořních služeb v EU pro přepravu ruské ropy.

„Když sledujete fakta a čísla, vidíte víc války než kdykoli předtím,“ řekl Tsahkna pro El País. Putin podle něj k jednacímu stolu dobrovolně nepřijde. Musí být dotlačen.

Evropa v roce 2026: víc pomoci, ale stará past

Spravedlivě je třeba říct, že Evropa se od roku 2022 posunula. Evropská vojenská pomoc Ukrajině v roce 2025 vzrostla o 67 % oproti průměru předchozích tří let. NATO spustilo mechanismus PURL, přes který bylo alokováno přes 3,7 miliardy eur, včetně systémů Patriot, HIMARS a munice s rychlým dodáním. Instituce EU dnes pokrývají 89 % evropských finančních a humanitárních alokací, což je nesrovnatelné s chaotickými začátky.

Jenže celkový objem evropské pomoci v roce 2025 zůstal o čtyři procenta pod úrovní roku 2022, hlavně kvůli téměř úplnému zastavení nové americké podpory. A právě tady Tsahkna vidí opakování staré chyby: Evropa sice dělá víc, ale zároveň začíná debatovat o vyjednávací architektuře dřív, než institucionalizovala tlak. Pobaltské a severské státy v dubnovém prohlášení NB8 tlačí na dlouhodobou podporu, členství Ukrajiny v EU i NATO a pokračující sankce. Francie a Německo se přiblížily tvrdší linii víc než dřív (Pařížská deklarace počítá s bezpečnostními zárukami i mnohonárodní silou), ale jejich reflex je jiný: kombinovat tlak s formalizací vyjednávání. Rozdíl mezi přístupem „nejdřív tlak“ a „jednat a zároveň tlačit“ se může zdát akademický. V praxi rozhoduje o tom, jestli Kreml dostane čas, nebo ne.

Co to znamená pro Česko

Praha se drží v koalici ochotných a veřejně podporuje bezpečnostní garance pro Ukrajinu, ale vyslání českých vojáků odmítá a k části Pařížské deklarace má výhrady. Explicitní veřejná podpora samostatnému unijnímu vyjednavači pro Rusko ve vládních materiálech dohledatelná není; česká linie vypadá spíš jako účast na širším bezpečnostním formátu než aktivní prosazování nového diplomatického kanálu.

Praktické důsledky ale sahají dál než k diplomacii. Haagská deklarace NATO zavádí cíl 5 % HDP na obranu do roku 2035. Premiér Babiš v dubnu řekl, že větší armáda je jednou z priorit vlády. K tomu přibývá energetická nejistota: po narušení toků přes Hormuzský průliv vyskočila cena Brentu ze 78 nad 100 dolarů za barel, evropský plyn z 38 nad 56 eur za megawatthodinu. ČNB ve scénáři další eskalace počítá s vyššími inflačními tlaky a možností vyšších sazeb. Válka na Ukrajině a evropská reakce na ni nejsou abstraktní geopolitika, promítají se do rozpočtů, cen a každodenního rozhodování.

Tsahknova teze nakonec nestojí na otázce, zda s Ruskem mluvit. Stojí na otázce, zda Evropa dokáže institucionalizovat tlak dřív, než znovu institucionalizuje ruské průtahy. Odpověď zatím nemá. Ale čas na její hledání se krátí.