23 dní v obklíčení v Iráku, přesto to nevzdali. Britští vojáci svedli jeden z nejdelších bojů, dodnes se o nich právem učí

5. srpna 2004 dopadlo na střechu bývalé rezidence guvernéra provincie Maysán devatenáct minometných granátů během 42 minut. Vojáci Y Company, 1st Battalion The Princess of Wales’s Royal Regiment, ještě netušili, že tohle bude jen úvod do nejdelšího souvislého boje britské armády od korejské války. Následujících 23 dní se z jejich pozice, známé jako CIMIC House, stane obléhaný ostrov uprostřed šíitského povstání. Na konci budou mít za sebou 595 minometných ran, 57 přímých zásahů RPG, přes 33 000 vystřílených nábojů a mimořádný soubor vyznamenání včetně Victoria Cross. A základna bude stát.

Proč právě tahle budova

CIMIC House nebyl náhodný objekt. Stál v centru Al Amarah přímo vedle provinční vlády a policejního velitelství jako uzel civilně-vojenské spolupráce koaliční správy. Jeho symbolický i operační význam byl zřejmý oběma stranám, Britům i Mahdího armádě, šíitské milici loajální Muktadovi as-Sadrovi. Al Amarah ležel na klíčové komunikaci směrem k Basře a pád britské přítomnosti v centru města by znamenal ztrátu kontroly nad celou provincií.

Když se v srpnu 2004 lokální napětí přelilo do otevřeného povstání, Y Company se ocitla v pasti vlastní geografie. Hlavní britská základna Camp Abu Naji ležela jen zhruba 14 kilometrů daleko, jenže zásobovací trasy vedly přes dva mosty přes Tigris, snadno přerušitelné a snadno ostřelovatelné. Vrtulníkové zásobování nepřicházelo v úvahu. Jak nebezpečný byl i „běžný“ průjezd městem, dokládá citace Victoria Cross pro vojína Johnsona Beharryho: při zásobovací jízdě do Al Amarah čelil sérii přepadů, byl těžce raněn, a přesto dokázal vyvézt svou posádku z pasti.

Dvě možnosti: bránit se, nebo být převálcován

Ben Powell, jeden z obránců, to po letech shrnul jednoduše: měli dvě možnosti, obranu, nebo přemožení. Žádná třetí neexistovala. Zhruba devadesát britských vojáků doplněných o šest iráckých policistů čelilo 230 minometným bombardováním, šesti raketám ráže 107 mm a desítkám pěších útoků. Několikrát musela zasáhnout letecká podpora.

Nešlo přitom o romantický „poslední odpor“. Podle případové studie britské armády fungoval uvnitř základny systém mission command, tedy decentralizované velení, kde nižší velitelé přijímali rozhodnutí sami, protože spojení s nadřízeným stupněm bylo nespolehlivé. Posily a zásoby z Abu Naji přicházely, ale nepravidelně a za extrémního rizika. Obránci kombinovali pěchotní palbu, minomety, obrněná vozidla a leteckou podporu, přesně tu směs, která se dnes na jejich příkladu vyučuje.

Psychická reakce posádky nebyla jednotná. Powell popisuje okamžik, kdy se dozvěděl o selhání zásobovací kolony, jako moment největší zranitelnosti a izolace. Odstřelovač Adam Somers naopak mluví o euforii z kontaktu. Část mužů se soustředila na čisté přežití, část na úkol. Obojí je drželo na pozici.

Jak to skončilo, a proč

28. srpna 2004 útoky ustaly. Příčina nebyla jediná. Major Justin Featherstone, velitel roty vyznamenaný Military Cross, uvedl pro Forces News, že útočníky „dobili do stavu, kdy už neměli smysluplnou bojovou kapacitu“. Tentýž den ale došlo k širší politické dohodě; v Nadžafu zprostředkoval ajatolláh Alí as-Sistání příměří mezi iráckou vládou a Muktadou as-Sadrem, bojovníci Mahdího armády začali odevzdávat zbraně. Lokální taktické vyčerpání se pravděpodobně sešlo s celoiráckým povelem k deeskalaci.

Základna nepadla. Drtivá většina posádky obléhání přežila. Britské ztráty přímo v CIMIC House zahrnovaly šest vážně raněných; celkové ztráty battle group v provincii během celé rotace byly vyšší. Britové po bitvě odhadovali více než 200 padlých na straně protivníka.

Co z toho zůstalo

Vyznamenání za nasazení 1 PWRR v Maysánu mluví sama za sebe: Victoria Cross, Conspicuous Gallantry Cross, dva řády Distinguished Service Order a deset Military Cross. Takový soubor dekorací z jedné rotace nemá v novodobé britské historii mnoho paralel. Regiment byl označen za nejvíce napadanou britskou jednotku od Koreje.

Důležitější než medaile je ale to, co z obrany CIMIC House udělala britská armáda potom. V oficiálních materiálech Centre for Army Leadership z roku 2024 figuruje jako případová studie velení a vedení na operacích. Vyučuje se na ní:

• obrana izolovaného opěrného bodu v městském prostředí
• decentralizované velení při slabém spojení s nadřízeným stupněm
• logistika po zranitelných trasách bez vzdušného zásobování
• rychlý přechod ze stabilizační mise do vysokointenzivního boje
• práce se smíšenou sestavou pravidelných vojáků, záložníků i zahraničních prvků

Za zmínku stojí, že v britském jihovýchodním sektoru v Iráku tehdy působili i čeští vojáci, byť ne jako obránci CIMIC House, ale v rámci širšího mnohonárodního uskupení.

Záběry, které dvacet let čekaly

Vojáci si před nasazením koupili vlastní domácí videokamery; GoPro ani smartphony tehdy neexistovaly. Natáčeli boje sami, z oken a ze střechy obléhané budovy. Záběry dvě dekády ležely v šuplících, než je v květnu 2026 zveřejnila stanice Forces News. Imperial War Museums zároveň evidují oficiální armádní filmový materiál z CIMIC House z 9. května 2004, tedy z doby před obléháním; ten ale podle katalogu není veřejně přehratelný online.

Domácí videa ze srpna 2004 ukazují něco, co žádný oficiální kameraman nezachytil: střechu plnou nábojnic, muže stříkající vodu na rozžhavené hlavně a okamžiky ticha mezi salvami, kdy nikdo přesně nevěděl, jestli je to pauza, nebo konec. Konec přišel až dvacátý třetí den.