NATO staví druhý armádní sbor přímo proti Rusku. Až 60 000 vojáků má bránit Pobaltí, než dorazí posily

Pondělí 26. května 2026. Podle zjištění agentury Reuters se členské státy NATO dohodly, že 1. německo-nizozemský armádní sbor převezme odpovědnost za obranu lotyšsko-estonského sektoru, nejzranitelnějšího úseku celé Aliance. V plném válečném rozvinutí by sbor velel 40 až 60 tisícům vojáků. Žádný z nich ale dnes nestojí v kasárnách u ruské hranice. Skutečná změna nespočívá v počtu hlav, nýbrž v tom, že Pobaltí poprvé dostává konkrétní velitelskou strukturu, která ví, komu volat, co nasadit a kam přesunout síly ještě předtím, než se situace vymkne kontrole.

Co je 1. německo-nizozemský sbor a proč zrovna on

Velitelství sídlí v německém Münsteru, funguje od roku 1995 a patří mezi nejdéle sloužící mnohonárodní štáby NATO. Podle nizozemského ministerstva obrany má přes 400 štábních příslušníků z dvanácti zemí, včetně České republiky, a po aktivaci se dokáže plně rozvinout do dvaceti dnů. V míru je to hlavně plánovací a velitelský mozek. Ve válce řídí až tři divize, tedy onu sílu v řádu desítek tisíc vojáků.

Proč právě tento sbor? Pobaltské státy nemají kapacitu provozovat vlastní sborové velitelství. Estonská pravidelná armáda čítá necelé čtyři tisíce vojáků, Lotyšsko je na tom podobně. Obě země se soustředí na domácí obranu, fortifikace a hostitelskou roli pro spojenecké síly. Velký nasaditelný sborový štáb dodávají zázemní spojenci, a Německo s Nizozemskem ho mají hotový, vycvičený a v nejvyšší pohotovosti NATO.

Proč dosavadní obrana nestačila

Aliance na svém východním křídle nestaví od nuly. Mnohonárodní velitelství ve Štětíně zastřešuje čtyři předsunuté bojové skupiny: v Estonsku pod britským vedením, v Lotyšsku pod kanadským, v Litvě a Polsku pod dalšími rámcovými státy. K tomu dvě divizní velitelství a model rychlého posilování, který NATO po madridském summitu 2022 rozšířilo na pool 500 000 vojáků vysoké připravenosti.

Jenže mezi divizní úrovní a štětínským velitelstvím zela mezera. Reuters výslovně uvádí, že chyběly některé klíčové sborové schopnosti:

• dlouhodosahové dělostřelectvo,
• protivzdušná obrana,
• ženijní jednotky,
• zdravotnické zabezpečení ve větším měřítku.

Bez těchto prvků vypadal obranný plán jako dům se střechou a základy, ale bez nosných zdí. Nový sbor má právě tyto zdi dostavět a dát celé struktuře velitele, který v první hodině krize nemusí improvizovat.

Americký odchod jako katalyzátor

Rozhodnutí nepřišlo ve vzduchoprázdnu. Během května 2026 se nakupily tři americké signály, které změnily evropské kalkulace. Washington oznámil zmenšení balíku sil a schopností, které nabízí NATO v krizových scénářích. Souběžně začal stahovat 5 000 vojáků z Německa s horizontem šesti až dvanácti měsíců. A zrušil plánované nasazení brigády do Polska.

Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě Alexus Grynkewich podle Reuters upozornil, že další americké redukce přijdou v horizontu let a že Evropa musí doplnit chybějící konvenční kapacity. Směr je jasný: Spojené státy neodcházejí naráz, ale přesouvají těžiště jinam. Evropané si musí zvyknout, že první dny případné obrany Pobaltí budou primárně jejich odpovědnost.

Jak velká je hrozba a co říká zpravodajská obec

Litevská vojenská rozvědka i estonské zpravodajské služby se shodují v jednom: Rusko dnes nemá kapacitu zaútočit na NATO, protože většinu konvenčních sil váže válka na Ukrajině. Estonská rozvědka podle Reuters nečeká útok letos ani příští rok.

Jenže oba odhady obsahují varovnou druhou větu. Litevské hodnocení říká, že pokud by válka na Ukrajině skončila pro Moskvu příznivě a opadly sankce, omezený konflikt v Pobaltí by Rusko mohlo připravovat v horizontu jednoho až dvou let. Velký střet s NATO pak v horizontu šesti až deseti let. Mezitím Moskva rozšiřuje infrastrukturu v Kaliningradu, obnovuje zásoby a posiluje jednotky podél východní hranice Aliance.

Šéf ruské Služby vnější rozvědky Sergej Naryškin 28. května obvinil NATO z příprav na „velký konflikt na východě“. Týden předtím Rusko provedlo rozsáhlé jaderné cvičení. Nejde o přímou reakci na sborové rozhodnutí, spíš o součást širšího zastrašovacího vzorce, který kombinuje rétoriku, cvičení, elektronický boj a hybridní tlak.

Analýza IISS v ročence Military Balance 2026 přidává geografický rozměr: Pobaltí má omezenou strategickou hloubku, obranné linie a fortifikace mají útok zpomalit a koupit čas, ne garantovat dlouhou samostatnou obranu. Proto je klíčové mít velení, které dokáže posily koordinovat v řádu dnů, ne týdnů.

Co to znamená pro Česko

Česká republika už v Pobaltí je. Začátkem roku 2026 se do Lotyšska vrátili čeští ženisté, asi padesát vojáků zařazených do mnohonárodní brigády. Ministr obrany v dubnu navštívil české kontingenty v Litvě i Lotyšsku. Ve štábu 1GNC slouží čeští důstojníci jako součást dvanáctinárodního týmu.

Zatím ale není veřejně doloženo, že by Praha přislíbila pro nově přidělený sbor samostatný větší bojový kontingent nebo těžkou techniku navíc. Česká obranná strategie počítá s přidělováním sil do všech úrovní aliančního silového modelu a s podporou východního křídla. Prakticky se to testuje už teď: v květnu 2026 probíhalo cvičení Strong Lineage zaměřené právě na rychlé posílení východního křídla s českou účastí. Tlak na připravenost roste. Nový závazek formálně nevznikl, ale prostor pro pohodlné vyčkávání se zúžil.

Sbor o 40 až 60 tisících vojáků neznamená novou stálou armádu u ruské hranice. Znamená, že až příště zazvoní telefon ve Štětíně, na druhém konci bude někdo, kdo přesně ví, které divize má povolat, kam je poslat a čím je podpořit. V Pobaltí, kde se strategická hloubka měří v desítkách kilometrů, může právě tahle organizační jistota rozhodnout o tom, zda obrana vydrží do příchodu posil.