Su-34 je pro ruské piloty jako levný hotel. V unikátním hybridu jim nechybí toaleta ani kuchyňka. Zvláštnosti tím ale nekončí

Když v roce 1990 poprvé vzlétl prototyp označený T-10B-1, pozorovatelé si všimli nezvykle zploštělé přídě a širokého trupu. Vypadal jako stíhačka, která spolkla malý autobus. Přesně o to šlo. Konstruktéři ze Suchoje vzali osvědčený drak rodiny Su-27 a přestavěli ho na úderný stroj, který má vydržet ve vzduchu tak dlouho, že posádka potřebuje víc než jen katapultážní sedačku a kyslíkovou masku. Výsledek, frontový stíhací bombardér Su-34 s kódovým označením NATO Fullback, vstoupil do služby ruských vzdušných sil až v březnu 2014 po více než dvaceti letech vývoje poznamenaného ekonomickým kolapsem devadesátých let i opakovanými změnami požadavků. Dnes je to hlavní ruská taktická úderná platforma na Ukrajině a stroj, jehož výroba se podle Rostecu za poslední dva roky více než zdvojnásobila.

Hotelový pokoj o rozměrech titanové kapsle

Označení „levný hotel“ koluje mezi leteckými nadšenci roky a má reálný základ, jen ne takový, jaký si většina lidí představí. Kabina Su-34 je obrněná titanová kapsle, ve které sedí pilot a navigátor vedle sebe, podobně jako v předchůdci Su-24. Zásadní rozdíl je v prostoru za sedadly. Posádka tam může vstát, protáhnout se, a při dlouhé misi se dokonce položit přes vstupní průlez.

Oficiální stránka výrobce OAK/UAC spojuje komfortní kabinu s nepřerušeným letem až deset hodin. A právě pro takovou vytrvalost dostal Su-34 dvě vymoženosti, které se v populárních článcích pravidelně nafukují do absurdních rozměrů:

• „Toaleta“ — ve skutečnosti nouzový hygienický kontejner, nikoli záchod v civilním smyslu. Řešení odpovídající spíš kosmickému programu než hotelovému pokoji.
• „Kuchyňka“ — jednoduchý ohřívač jídla, ne mikrovlnná trouba. Posádka si ohřeje příděl, nevaří oběd.

Jsou to bojově utilitární nouzovky. Jejich smysl není komfort, ale udržení výkonu dvou lidí, kteří mají po mnoha hodinách letu stále přesně navádět zbraně. V měřítku taktického bojového letounu je to přesto výjimečné; žádný západní protějšek nic podobného nenabízí.

Vstup přes podvozek a další konstrukční kuriozity

Su-34 je plný řešení, která na první pohled nedávají smysl, dokud si člověk neuvědomí, že vznikl křížením stíhačky s bombardérem. Do kabiny se posádka nedostává po žebříku zvenku, ale zespodu přes šachtu předního podvozku, po integrovaných schůdcích. Řešení chrání posádku před nepřízní počasí na polních letištích a zrychluje nástup.

Další zvláštností je zaměřovací systém Platan, ukrytý v zatahovacím pouzdře mezi vstupy motorů. Zatímco západní letouny typu F-15E Strike Eagle nesou zaměřovací kontejnery na vnějších závěsnících, Suchoj vsadil na interní řešení. Výhoda: čistší aerodynamika a volný závěsník navíc. Nevýhoda podle analýz RUSI i CNA: horší zorné pole, nižší rozlišení a absence plnohodnotné termovize pro noční operace. Západní zaměřovací kontejnery jsou v praxi flexibilnější.

A pak je tu záhadný zvětšený ocasní výběžek, „žihadlo“, které roky živilo spekulace o zadním radaru. Doložená je pomocná energetická jednotka a prvky sebeochrany. Část zdrojů mluví o zadním varovném radaru, jiné jeho přítomnost v sériových strojích popírají. Jisté je, že výběžek dává Su-34 nezaměnitelnou siluetu a přidává prostor pro výmetnice klamných cílů i systém elektronického boje Chibiny.

Stíhač, bombardér, průzkumník, a přesto ne špička

Su-34 nese až 8,5 tuny zbraní na dvanácti závěsnících, dosahuje rychlosti kolem Mach 1,5 (přibližně 1 850 km/h) a s přídavnými nádržemi má bojový rádius až 1 100 kilometrů. S tankováním za letu se vzdálenost prodlužuje výrazně dál. Radar Š-141 s pasivní fázovanou anténou je optimalizovaný na pozemní cíle a umožňuje mapování terénu i navádění protilodních střel.

Jenže ve srovnání se západním měřítkem, americkým F-15E Strike Eagle, se ukazují generační limity:

Radar AN/APG-82 je generačně vyspělejší; aktivní elektronické řízení paprsku umožňuje současné sledování a identifikaci většího počtu cílů na delší vzdálenost. Raytheon při jeho uvedení uváděl více než dvacetinásobnou spolehlivost oproti staršímu typu APG-70. Su-34 je nebezpečný nosič zbraní, ale v senzorice a přesném navádění je západní standard výš.

Válka na Ukrajině a budoucnost typu

Od roku 2022 je Su-34 hlavním ruským nástrojem taktických úderů. Zpočátku nesl konvenční volně padající pumy, od roku 2024 ale masově shazuje klouzavé pumy ze vzdáleností mimo účinný zásah ukrajinské protivzdušné obrany. Studie RUSI z ledna 2026 konstatuje, že ruské vzdušné síly jsou dnes v některých ohledech nebezpečnější než na začátku invaze, a Su-34 je v tom klíčová platforma.

Ztráty přitom nejsou zanedbatelné. Přesná čísla se liší podle zdrojů, ale Rusko je kompenzuje zvýšenou výrobou; Rostec v říjnu 2025 potvrdil další dodávku a avizoval další várky do konce roku. Paralelně běží modernizační program Su-34M, který má podle sekundárních zdrojů přinést vylepšenou avioniku, nové přesně naváděné zbraně a trojici průzkumných kontejnerů v rámci programu Syč. Klíčové je, že Su-34M má dostat i externí zaměřovací kontejner, což implicitně přiznává, že interní Platan na moderní bojiště nestačí.

Su-34 zůstává strojem z jiné školy myšlení. Rusové u něj vsadili na vytrvalost posádky, pancéřování a vlastní ochranu místo špičkové senzoriky. Ten „levný hotel“ v titanové kapsli není marketingový vtip, je to inženýrská odpověď na otázku, jak udržet dva lidi funkční po deseti hodinách nad nepřátelským územím.