Pro jedny byl „létající tank“, pro druhé „krokodýl“: Mi-24 řádil v polovině světa a nepřátelé se ho právem báli

Když 24. srpna 1978 přistály na letišti 51. vrtulníkového pluku v Prostějově první čtyři kusy Mi-24D, Československo se zařadilo do rostoucího klubu armád, které vsadily na stroj bez západní obdoby. Nebyl to čistý útočný vrtulník jako americká Cobra. Nebyl to ani klasický transportér. Sověti chtěli obojí v jednom trupu, pancéřovanou palebnou platformu, která zároveň doveze osm výsadkářů přímo do boje. Výsledkem byl kompromis, který se stal jedním z nejrozšířenějších bojových vrtulníků historie. A právě ten kompromis je klíčem k pochopení, proč se Mi-24 stal legendou i terčem kritiky současně.

Sovětský koncept: létající BVP místo čistého gunshipu

Americká cesta vedla ke specializaci. Bell AH-1 Cobra, která poprvé vzlétla v roce 1965, byla od začátku navržená jako specializovaný útočný vrtulník: úzký profil, dvoučlenná posádka, žádný nákladový prostor. Sověti šli opačným směrem. Požadavek na Mi-24 kombinoval tři role: přímou palebnou podporu pozemního vojska, protitankový úder řízenými střelami a taktické vysazení malé skupiny pěšáků.

Fyzicky to znamenalo kabinu pro osm vojáků za zády pilotů, těžkou výzbroj zahrnující protitankové řízené střely, neřízené rakety a kulometnou či kanonovou věž, a k tomu pancéřování klíčových částí trupu. Maximální rychlost dosahovala 335 km/h, což z Mi-24 dělalo jeden z nejrychlejších vrtulníků své doby. Podle Vojenského historického ústavu šlo o stroj koncipovaný jako „prostředek přímé bojové podpory pozemního vojska“, v podstatě létající bojové vozidlo pěchoty.

Právě tady se rodily obě přezdívky. „Létající tank“ odkazoval na roli a odolnost: Mi-24 útočil zblízka, snášel zásahy a ničil obrněnou techniku. „Krokodýl“, v ruštině „Krokodil“, se podle dostupných zdrojů rozšířil nejpozději během afghánské války jako neoficiální frontové pojmenování. Přesný původ obou přezdívek se nedá spolehlivě doložit k jednomu autorovi, ale obě přežily desetiletí a používají se dodnes.

Afghánistán: od hrůzy k Stingerům

Sovětská invaze do Afghánistánu v prosinci 1979 dala Mi-24 první velkou válku. A zpočátku šlo o jednostrannou záležitost. Mudžáhedíni neměli účinnou protivzdušnou obranu. Mi-24 kroužily nad údolími, kryly konvoje, ničily opevněné pozice a vysazovaly výsadky přímo do boje. Americká CIA později popsala Mi-24D jako „nejobávanější nepřátelskou zbraň“ afghánského odporu.

Zlom přišel v roce 1986. Washington se rozhodl dodat mudžáhedínům přenosné protiletadlové střely FIM-92 Stinger. Podle CIA první tři odpaly sestřelily tři sovětské vrtulníky. Morálka povstalců prudce vzrostla, sovětské ztráty naopak začaly narůstat. Stinger nezískal válku sám, to by bylo zjednodušení. Ale zásadně zlomil sovětskou vzdušnou převahu, na které celá taktika přímé podpory stála. V roce 1988 Gorbačov oznámil stažení vojsk, poslední sovětský voják opustil Afghánistán v únoru 1989.

Mi-24 se ukázal jako smrtelně účinný tam, kde protivník neměl moderní protivzdušnou obranu. Jakmile ji dostal, z „monstra“ se stal zranitelný stroj. Stále nebezpečný, stále schopný, ale už ne nedotknutelný.

Od Balkánu po Ukrajinu: šest dekád ve službě

Afghánistán nebyl ani zdaleka jedinou válkou Mi-24. Rodina Mi-24/25/35 se objevila v konfliktech na Balkáně, v Čečensku, Iráku, Sýrii, Nikaragui, Sierra Leone, Kongu i Súdánu. Více než šedesát zemí tento typ provozovalo nebo provozuje. Tvrzení, že „řádil v polovině světa“, je titulková nadsázka, ale ne úplně mimo realitu.

A není to jen historie. V červenci 2022 ukrajinské armádní letectvo nasadilo do boje české Mi-24V, které Česko předalo Kyjevu jako vojenskou pomoc. Ještě v prosinci 2025 oficiální ukrajinský vojenský portál ArmyInform informoval o posádce Mi-24, která zahynula při bojové misi. Stroj navržený v šedesátých letech dvacátého století tedy stále létá a stále zabíjí, i umírá, v největším evropském konfliktu od druhé světové války.

Československá stopa a kde Mi-24 vidět dnes

Do Československa zamířilo celkem 28 kusů Mi-24D a dva výcvikové Mi-24DU. Ty první čtyři, které v srpnu 1978 dosedly v Prostějově, zahájily éru bitevních vrtulníků v československé armádě. Po rozdělení federace přešla část strojů k české a část ke slovenské armádě.

Kdo chce Mi-24 vidět na vlastní oči, má v Evropě několik možností:

• Letecké muzeum Kbely u Prahy: ve sbírkách má několik verzí Mi-24, včetně unikátního výcvikového Mi-24DU zařazeného v roce 2011.
• Muzeum letectví v Krakově: vystavuje Mi-24W v maďarském zbarvení v otevřené expozici.
• Luftfahrttechnisches Museum Rechlin v Německu: od března 2024 zde stojí Mi-24P, který sloužil u východoněmecké NVA.

Kompromis, který definoval kategorii

Mi-24 nebyl dokonalý stroj. Jako transportér nesl málo vojáků, jako gunship byl větší a méně obratný než západní specializované protějšky. Jenže právě ta kombinace rolí (úder, doprovod, výsadek) z něj udělala nástroj, který sovětská doktrína potřebovala. Američané odpověděli specializací, Sověti univerzálností. Obě cesty měly svou logiku i své limity.

Zajímavé je, že právě ten „kompromisní“ stroj přežil všechny své původní zadavatele. Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale Mi-24 dál startuje z polních letišť na Ukrajině, s českými výsostnými znaky na trupu.