Ruské Mi-28 a Ka-52: vrtulníky, které mají na křídlech zabudované radary ze stíhaček

Když se Mi-28NM poprvé ukázal s charakteristickou „koulí“ nad hlavním rotorem, šlo o víc než kosmetickou úpravu. Radar N025 umístěný nad listy rotoru dává posádce schopnost, kterou dosud měly v ruském arzenálu jen stíhačky a bombardéry: najít a sledovat cíl, aniž by vrtulník vystrčil trup zpoza kopce nebo lesa. U rodiny Ka-52 je příběh jiný, ale směřuje ke stejnému výsledku: základní verze létá s příďovým radarem Arbalet, modernizované Ka-52M a Ka-52K ale dostávají zcela novou radarovou vrstvu s aktivní fázovanou anténou a schopností nést protilodní střely, které dříve patřily výhradně letounům Su-30 a MiG-29K. Nejde o jeden společný systém pro oba typy. Jde o dva paralelní modernizační proudy, které mají společného jmenovatele: přenést na vrtulník to, co dosud uměl jen bojový letoun.

Stožár nad rotorem: proč Mi-28NM vidí dřív, než ho vidí nepřítel

Klíčová inovace Mi-28NM není v samotné existenci radaru, ten měly i starší verze. Průlom je v jeho umístění. Radar N025 sedí na stožáru nad hlavním rotorem, takže vrtulník může viset za terénní překážkou a nad horizont vyčnívá jen anténa. Podle výrobce Rostec systém umožňuje vyhledávání cílů i mimo přímou viditelnost.

Taktický dopad je zásadní. Posádka obrněného vozidla na druhé straně fronty nemá šanci vrtulník zahlédnout, protože jeho trup zůstává schovaný. Radar mezitím pracuje: hledá, klasifikuje, předává souřadnice řízeným střelám. Analytická zpráva britského think-tanku RUSI popisuje Ka-52 jako hlavní leteckou hrozbu při ruských operacích s typickým odstupem útoku 8 až 10 kilometrů od cíle. Mi-28NM s radarem nad rotorem tuto logiku posouvá ještě dál, vrtulník nemusí ani na okamžik odhalit celý profil.

Ka-52: od Arbaletu k protilodním střelám

Základní Ka-52 není v radarové výbavě žádný nováček. Příďový radar Arbalet od firmy Fazotron-NIIR zajišťuje radarové mapování terénu, let za každého počasí a navádění zbraní. Jenže modernizace Ka-52M a námořní Ka-52K posouvají laťku výrazně výš.

U Ka-52M Rostec potvrdil integraci nového radarového systému s aktivní fázovanou anténou, tedy technologii, která je základem moderních stíhačkových radarů. U námořní varianty Ka-52K šel koncern KRET ještě dál: modernizovaná palubní radiolokační stanice v centimetrovém pásmu má podle výrobce zdvojnásobit dosah detekce a umožnit nasazení protilodních střel Ch-31 a Ch-35. To jsou zbraně, které dosud nosily výhradně letouny Su-30 a MiG-29K.

Právě tady se slib „stíhačkových radarů“ naplňuje nejhmatatelněji. Ka-52K přestává být čistě bitevním vrtulníkem a posouvá se do role lehké protilodní platformy, s radarovými schopnostmi, které to umožňují.

Americký Longbow: standard, který Rusko dohání

Stožárový radar na útočném vrtulníku není ruský vynález. Americký AH-64 Apache s radarem AN/APG-78 Longbow od Northrop Grumman létá v této konfiguraci od roku 1998. A jeho parametry jsou dodnes impozantní:

• Automatická detekce, klasifikace a prioritizace až 256 cílů současně
• Výběr 16 nejdůležitějších cílů pro okamžité zaměření
• 360° přehled o situaci
• Zdvojnásobený dosah z původních 8 na 16 kilometrů u nejnovějších verzí

Northrop Grumman výslovně popisuje, že Longbow vznikl s ambicí přenést na vrtulník schopnosti srovnatelné se stíhačkou a technologicky vychází z radaru F-16 AN/APG-68. Právě odtud pramení celá myšlenka „stíhačkového radaru na vrtulníku“.

Ruský Mi-28NM a modernizované Ka-52 tedy nedělají nic převratného v globálním měřítku. Dohánějí koncept, který je na Západě zavedený přes čtvrt století. Podle nás je ale podstatné něco jiného: i „pouhé“ dotažení ke standardu Longbow dramaticky mění rovnováhu na konkrétním bojišti, kde tyto stroje operují.

Co to znamená pro druhou stranu fronty, a pro Česko

Analytici RUSI označují Ka-52 za nejvýznamnější leteckou hrozbu při ruských ofenzivních operacích. Útoky řízenými střelami Vichr a Ataka z odstupu 8 až 10 kilometrů znamenají, že pozemní jednotky čelí zásahu dřív, než vrtulník vůbec spatří. Lepší radary tento problém prohlubují: prodlužují vzdálenost, ze které vrtulník dokáže cíl najít a zasáhnout.

Odpověď existuje. Raytheon u systému Stinger uvádí přes 270 bojově ověřených zásahů proti letounům i vrtulníkům. Saab u RBS 70 NG výslovně deklaruje schopnost ničit obrněné útočné vrtulníky v dosahu 220 až 9 000 metrů. A právě sem vstupuje český kontext: Ministerstvo obrany ČR v červenci 2025 podepsalo smlouvu na 24 vozidel MARS s integrovaným RBS 70 NG pro 25. protiletadlový raketový pluk. Česká armáda reaguje na zkušenosti z Ukrajiny posílením právě té vrstvy obrany, která má proti modernizovaným vrtulníkům největší smysl.

Ukrajinský portál War & Sanctions, aktualizovaný v květnu 2026, potvrzuje, že konstrukční centrum Mil a Kamov pokračuje v modernizaci obou rodin vrtulníků a pracuje i na nové přesně naváděné munici S8000 Banderol pro Mi-28NM. Závod mezi útočnými vrtulníky a prostředky, které je mají sestřelit, nekončí. Právě naopak, každá nová radarová schopnost na jedné straně vyvolává tlak na hustší a chytřejší protiletadlovou síť na straně druhé.