„Lepší být členem EU než státem USA,“ rýpe finský prezident do Trumpa, který chce Kanadu za 51. stát Ameriky. A učinil nabídku

Stubb vystoupil na summitu Eurelectric v Helsinkách a podle citací z projevu položil řečnickou otázku: „Nebylo by skvělé, kdyby se Kanada stala 28. státem Evropské unie místo toho, aby se stala 51. státem Spojených států?“ Publikum se zasmálo. Novinářské agentury to rozebraly jako diplomatický šťouchanec do Donalda Trumpa. Jenže Stubb nemířil jen na Trumpa. Mířil na Evropu samotnou, na její ochotu myslet ve větším měřítku v době, kdy ji svírají dva tlaky najednou: ruská válka proti Ukrajině a americký prezident, který mluví o anexi sousední země jako o logickém kroku.

Trump a jeho „milovaný 51. stát“

Aby bylo jasné, proti čemu Stubb reagoval: Trumpova rétorika o Kanadě jako budoucí součásti USA není vtip na jednu tiskovou konferenci. Je to opakovaný motiv. V oficiálním přepisu rozhovoru s kanadským premiérem Markem Carneym v Oválné pracovně 6. května 2025 Trump na otázku, zda stále věří, že Kanada má být 51. stát, odpověděl: „Stále tomu věřím.“ Dodal: „K tangu jsou potřeba dva“ a „nikdy neříkej nikdy.“ V jiném oficiálním přepisu označil americko-kanadskou hranici za „umělou čáru“. A ještě dříve, na Truth Social, napsal o Kanadě jako o „milovaném 51. státu“.

Nejde tedy o jednorázovou provokaci. Trump tuto myšlenku opakuje v různých formátech, ústně, písemně, formálně i neformálně. Stubb ji vzal a převrátil. Místo americké absorpce nabídl evropskou alternativu.

Proč je to právně skoro nemožné

Tady je potřeba oddělit politický signál od právní reality. Článek 49 Smlouvy o Evropské unii říká jasně: o členství může požádat „evropský stát“. Kanada evropským státem není, geograficky, historicky ani právně. I kdyby se našla odvážná reinterpretace, samotný přístupový proces vyžaduje jednomyslný souhlas všech členských zemí, souhlas Evropského parlamentu a ratifikaci v každém jednotlivém státě. Podle přehledu Rady EU jde o proces, který u skutečných evropských kandidátů trvá desetiletí.

Pro srovnání, jak daleko jsou ti, kdo o členství opravdu usilují:

• Černá Hora – Evropská komise ji označuje za nejpokročilejší zemi v přístupových jednáních.
• Albánie – přístupové rozhovory běží, do poloviny roku 2025 otevřela několik jednacích clusterů.
• Ukrajina – přístupová jednání zahájena v červnu 2024, ale proces je teprve na začátku.
• Turecko – kandidátský status od roku 1999, jednání od roku 2005, fakticky zmrazená od roku 2018 kvůli problémům s právním státem.

Kanada v tomto seznamu nefiguruje. Nemá kandidátský status, nepodala přihlášku a nikdo v Ottawě o nic takového nepožádal.

Co se ale reálně děje mezi Kanadou a EU

Stubbova nadsázka má jedno důležité pozadí: Kanada se s Evropskou unií v roce 2025 skutečně sbližovala, jen ne přes přístupový proces. V červnu 2025 podepsaly obě strany nové posílené strategické partnerství, jehož součástí je i bezpečnostní a obranná dohoda. Kanadský premiér Carney mluvil o diverzifikaci vazeb mimo Spojené státy. Oficiální linie Ottawy zněla jasně: těsnější spolupráce s EU ano, debata o členství ne.

Existuje přitom model, který ukazuje, jak daleko může integrace bez členství zajít. Norsko je součástí vnitřního trhu EU přes Evropský hospodářský prostor, přejímá většinu unijní legislativy a norský ministr zahraničí v květnu 2025 sám popsal svou zemi jako tu, která „stojí EU nejblíž, i když není členem“. Pro Kanadu by něco podobného (sektorové napojení, obranná spolupráce, sdílení regulací) bylo nesrovnatelně realističtější než plné členství.

O čem Stubb doopravdy mluví

Stubb v projevu podle dostupných citací zasadil kanadský příměr do širšího rámce. Mluvil o tom, že Evropa musí „myslet ve velkém“ a že by se unie měla rozšířit zhruba na 40 zemí. To je číslo, které zahrnuje nejen současné kandidáty na Balkáně a ve východní Evropě, ale i země jako Norsko, Švýcarsko, a právě Kanadu jako symbolický extrém.

Český kontext je v tomhle zajímavý. Praha rozšíření aktivně podporuje, ale v evropském rámci: v lednu 2025 česká vláda představila non-paper k postupné integraci Ukrajiny a Moldavska do vnitřního trhu, v březnu zřídila vládního zmocněnce pro Balkán. Podpora rozšíření o západní Balkán, Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii je dohledatelná. Podpora Stubbovy vize EU o 40 státech včetně Kanady nikoli.

A právě v tom spočívá Stubbova metoda. Neříká: přijměme Kanadu příští rok. Říká: podívejte se, jak absurdně zní Trumpova představa o 51. státu, a teď si uvědomte, že naše vlastní ambice pro Evropu jsou příliš malé. Pokud nechceme zůstat mezi Washingtonem a Moskvou jen jako objekt cizích rozhodnutí, musíme přemýšlet o tom, jak velký a politicky odolný blok Evropa potřebuje být.

Průzkumy a limity debaty

Zajímavé je, že myšlenka u Kanaďanů úplně nepropadla. Průzkum agentury Abacus Data z února 2026 ukázal 74 % podporu pro hlubší strategickou spolupráci s EU a 48 % podporu pro plné členství, proti bylo jen 28 %. Jenže průzkumová sympatie a reálná politická vůle jsou dvě různé věci. Ottawa sází na partnerství, ne na přihlášku do klubu, jehož pravidla její vstup ani nepřipouštějí.

Pro běžného občana EU by rozšíření na 40 států znamenalo širší jednotný trh a větší geopolitickou váhu, ale taky tvrdší boj o rozpočet, fondy a složitější skládání koalic v Radě, kde se dnes kvalifikovaná většina počítá jako 55 % států a 65 % populace. Při 40 členech by práh narostl na minimálně 22 zemí. Každé rozšíření je kompromis mezi silou a akceschopností.

Stubb ten kompromis nezastírá. Jen tvrdí, že v současném světě je cena za malou Evropu vyšší než cena za velkou.