Čeští „vlastenci“ nesnáší Ukrajinu, tak strhávají vlajky z českých památek. „Jsou nevzdělaní a vyšinutí“

Začátkem června 2026 se na facebookovém profilu bečovského zámku objevilo video, po kterém se strhla vlna komentářů. „Proč tam pořád visí ten ukrajinský hadr?“ ptal se jeden z přispěvatelů. Jenže žádný ukrajinský hadr na zámku nevisí. Modrá a zlatá na praporech patří Questenberkům, rodu, který bečovské panství držel od třicetileté války a jehož barvy jsou součástí heraldické identity místa. Správa památky reagovala s ironií i trpělivostí: vysvětlila historii, pozvala návštěvníky na prohlídku a dodala, že útoky přicházejí „bez jakékoliv znalosti historie bečovského sídla“. Pak připojila větu, která celou kauzu shrnuje lépe než cokoli jiného: „Negativní reklama, taky reklama.“

Questenberkové, ne Zelenskyj

Questenberkové získali Bečov nad Teplou v roce 1624 a jejich erbovní barvy, modrá a zlatá (žlutá), provázejí zámek dodnes. Jde o standardní heraldickou praxi: správy památek vyvěšují prapory v barvách historických majitelů, aby připomínaly identitu místa. Nic víc, nic míň. Jenže pro část komentujících na sociálních sítích je jakákoli modrožlutá kombinace automaticky „Ukrajina“. A automatika je tu klíčové slovo; reakce přichází dřív než otázka, co ty barvy vlastně znamenají.

Správa zámku to na Facebooku rozebrala podrobně: prapory odpovídají heraldice rodu, který se na Bečov zapsal stavebně i kulturně. Kdo projde zámeckými interiéry, uvidí questenberské barvy na štukách, na erbech, na historickém mobiliáři. Jenže to předpokládá ochotu podívat se.

Písek 2023: stejný scénář, jiné město

Bečov není první. V květnu 2023 řešil totéž Písek. Neznámý vandal strhl městskou vlajku u památníku 4. obrněné divize U.S. Army před ZŠ T. G. Masaryka. Důvod? Písecká vlajka je modrožlutá, podle městského erbu navrženého už v roce 1901. Vedle toho zmizela i česká a sovětská vlajka u památníku setkání spojeneckých armád u zemského hřebčince.

Místostarosta Josef Soumar to v České televizi okomentoval stručně: „Já si myslím, že to byli hlupáci.“ Radnice případ řešila jako přestupek, pachatel ale zůstal neznámý. Opravenou vlajku sice vrátili na místo, ale pro jistotu ji začali na noc stahovat, aby nedošlo k dalšímu poškození.

Dva doložené případy ve třech letech (Písek 2023, Bečov 2026) ukazují vzorec, ne náhodu. V komentářích pod bečovským příspěvkem se navíc objevily zmínky, že „podobné reakce jsou i na valdštejnských památkách“ a že modrožlutou vlajku mají třeba i Mariánské Lázně. Konkrétní vandalizační incident z těchto míst veřejně doložený není, ale atmosféra je čitelná.

Odkud se bere ten reflex

Odpověď není jen v individuální hlouposti. Protiukrajinská únava má v české společnosti měřitelný rozměr. Podle průzkumu STEM z léta 2025 sice 52 % Čechů považovalo poskytnutí azylu uprchlíkům za správné, ale jen 31 % vnímalo Ukrajince spíš jako přínos. Šedesát procent mělo za to, že Ukrajinci z rozpočtu víc čerpají, než odvádějí. Data CVVM z podzimu 2025 přidávají další vrstvu: 47 % lidí soudilo, že Česko přijalo víc uprchlíků, než zvládne, a 60 % podporovalo jen dočasný pobyt s návratem.

Nejde o většinové odmítnutí všeho ukrajinského; 61 % respondentů CVVM zároveň říkalo, že se uprchlíky daří začleňovat. Jde o směs podpory, únavy a ekonomických obav. A právě do této směsi vstupují politické strany, které únavu systematicky přiživují. Volební desatero SPD operuje s hesly „Žádné dávky pro cizince a nepřizpůsobivé“ a „Revize pobytu Ukrajinců“. Akademická studie z Cambridge University z roku 2025 řadí SPD mezi středoevropské aktéry, kteří vůči ukrajinským uprchlíkům používají rámování sociálního šovinismu, tedy narativ, že „naši“ lidé doplácejí na „cizí“.

Výsledek? Část publika má modrožlutou barvu tak silně spojenou s emocí, že ji nedokáže vidět jinak. A emoce je rychlejší než Google.

Co s tím mohou správci památek dělat

Bečovská správa zvolila cestu, která funguje krátkodobě: rychlé vysvětlení na sociálních sítích, humor, pozvánka na prohlídku. Písek po incidentu přistoupil k pragmatičtějšímu řešení, nočnímu stahování vlajky. Obojí jsou ale reakce na už vzniklý problém.

Prevence by mohla vypadat jednoduše:

• Informační cedule přímo u praporů – krátký text vysvětlující heraldický původ barev, aby návštěvník dostal kontext dřív, než si ho domyslí.
• Kamerové pokrytí u opakovaně napadaných míst, které zvýší šanci na identifikaci pachatele.
• Důsledné právní řešení – za stržení vlajky hrozí přestupkové řízení, v závažnějších případech i trestní postih. Aktivista Jaroslav Popelka dostal za výzvy ke stržení ukrajinské vlajky z Národního muzea čtyřměsíční podmínku a osmnáctiměsíční zákaz pobytu v Praze.

Žádné z těchto opatření ale neřeší jádro problému: že člověk, který se považuje za vlastence, nezná barvy na zámku ve vlastní zemi.

Questenberské prapory visí na Bečově staletí. Ukrajina jako stát existuje od roku 1991. Kdo z koho opisoval barvy, je otázka, která se zodpovídá sama, pokud si ji člověk vůbec položí.