Nejtajnější tyrkysový Boeing 737 americké armády má nový úkol. NASA z něj chce udělat „zvratkomet“ pro cestu na Měsíc

Když se v roce 2020 na amerických letištích poprvé objevil Boeing 737 v neobvyklém tyrkysově-zeleném nátěru bez jakýchkoli označení, letečtí nadšenci začali spekulovat. Registrace N712JM vedla k Department of the Air Force, kategorie v registru FAA zněla „experimental / Research and Development“. Víc se veřejnost nedozvěděla. O šest let později, 1. června 2026, NASA oznámila, že přesně tento stroj přebírá a přestaví ho na vlastní „zvratkomet“, letoun pro parabolické lety, které mají ověřit skafandry pro návrat lidí na Měsíc. Příběh utajovaného speciálu tím zdaleka nekončí. Spíš začíná jeho nejpodivnější kapitola.

Letoun, ke kterému NASA nemá přístup

Jádro celé věci neleží v barvě trupu ani v registrační značce. Leží v dokumentu, který NASA zveřejnila jako zdůvodnění přímého zadání zakázky jedinému dodavateli, firmě Denmar Technical Services. V tomto takzvaném JOFOC NASA otevřeně přiznává, že Denmar na letounu prováděl klasifikované úpravy v rámci jiného vojenského programu amerického letectva a že NASA k detailům těchto úprav „nemá potřebu znát“, standardní bezpečnostní klauzule, která znamená, že agentura neví a nesmí vědět, co přesně se uvnitř trupu dělo.

Právě proto nemůže zakázku zadat nikomu jinému. Žádný jiný dodavatel nezná skutečný stav stroje, jeho modifikace ani rozpracovanost předchozího programu. Denmar je jediný, kdo může současně uzavírat závazky vůči letectvu a zároveň zahájit práce pro NASA.

Letoun samotný je Boeing 737-73W, výrobní rok 2013, sériové číslo 40116. Registr FAA potvrzuje experimentální kategorii a vlastnictví ministerstva letectva od dubna 2020. Co na něm Air Force Rapid Capabilities Office, kancelář zodpovědná mimo jiné za bezpilotní raketoplán X-37B nebo bombardér B-21 Raider, testovalo, zůstává utajené. A podle všeho utajené zůstane i po předání.

Co je „zvratkomet“ a proč ho NASA potřebuje

Parabolický let funguje jednoduše a brutálně zároveň. Letoun prudce stoupá, přejde přes vrchol paraboly a na několik sekund přejde do řízeného volného pádu. Během těchto zhruba dvaceti sekund panuje v kabině buď beztíže, nebo (při jiném nastavení trajektorie) simulovaná gravitace Měsíce, tedy asi šestina pozemské. Jedna mise typicky zahrnuje 15 až 30 takových parabol. Žaludky posádky to odnášejí, odtud přezdívka „zvratkomet“.

NASA parabolické lety využívá desítky let. Dosud si je zajišťuje přes Zero Gravity Corporation a její upravený Boeing 727 se třemi motory, maximální výškou 12 800 metrů a užitečným zatížením přes 21 tun. Proč tedy potřebuje vlastní stroj?

Odpověď je v programu Artemis. NASA 9. června 2026 oznámila, že Artemis III, testovací mise na zemské orbitě, má proběhnout v roce 2027 a Artemis IV jako první pilotovaná mise k jižnímu pólu Měsíce v roce 2028. Lunární skafandry pro tyto mise musí projít validací v podmínkách snížené gravitace ještě předtím, než se dostanou na palubu Orionu. Komerční kontrahovaný 727 na to nestačí: NASA chce vlastní platformu, upravenou cíleně pro testování skafandrů a dalších systémů pro pobyt posádky na povrchu Měsíce.

Dva deadliny a 200 milionů korun

Kontrakt s Denmarem má maximální hodnotu 8,4 milionu dolarů, tedy zhruba 200 milionů korun. Za ty peníze musí firma zvládnout několik věcí najednou:

• Posouzení proveditelnosti, zda je trup vůbec vhodný pro parabolické operace.
• Odložená údržba a inspekce, letoun má za sebou roky utajovaného provozu, jeho údržbový stav NASA nezná.
• Obnova letové způsobilosti, tedy formální návrat do provozuschopného stavu.
• Úprava kabiny pro operace ve snížené gravitaci: polstrování, úchyty, testovací infrastruktura.
• Vypořádání předchozích modifikací, dokument zmiňuje zajištění všech trvalých úprav z předchozího programu po celou zbývající životnost letounu, což naznačuje, že trvalé vojenské modifikace se musí technicky a dokumentačně vyřešit.
• Nový nátěr s identifikací NASA.

Klíčové jsou dva termíny. Samotné úpravy musí být hotové nejpozději 1. října 2026, to je tvrdý deadline vynucený harmonogramem testování skafandrů. Celý kontrakt pak běží do 1. února 2027, což pokrývá administrativní uzavření a případné doladění. Po dokončení přejde letoun do vlastnictví NASA Armstrong Flight Research Center, provozní řízení převezme Johnson Space Center v Houstonu.

Česko, Artemis a širší kontext

Program Artemis není čistě americká záležitost. Česko patří mezi signatáře Artemis Accords a Evropská kosmická agentura dodává pro Orion pohonný European Service Module. ESA zároveň vyvíjí lunární přistávací modul Argonaut jako evropský příspěvek k programu. Přímá česká vazba na přestavbu N712JM sice neexistuje, ale česká kosmonautika žije: v červnu 2026 ESA a VAST podepsaly smlouvu o české misi na ISS s astronautem-rezervistou Alešem Svobodou a třinácti experimenty českých univerzit a firem.

Recyklace místo revoluce

Celý příběh tyrkysového Boeingu je ve výsledku méně o špionáži a více o pragmatismu. NASA nepřebírá tajný letoun kvůli jeho minulosti, přebírá ho proto, že už existuje vhodný trup 737, který někdo zná a umí rychle přestavět. V okamžiku, kdy se harmonogram Artemis počítá na měsíce, ne na roky, je recyklace rozpracovaného speciálu rychlejší než stavba od nuly nebo zdlouhavé výběrové řízení.

Co přesně americké letectvo s tímto strojem dělalo, se veřejnost pravděpodobně nedozví. Co s ním bude dělat NASA, je naopak jasné: astronauti v něm budou dvacet sekund po dvaceti sekundách ověřovat, jestli se v lunárním skafandru dá hýbat, dýchat a pracovat. Až příště někdo spatří tyrkysový Boeing s novým logem NASA, bude vědět, že uvnitř právě někdo padá, a přitom se připravuje na Měsíc.