„Udělal jsem to já.“ Ruský generál popsal v televizi, jak nařídil ostřelovat čtvrť s civilisty, a dostal za to metál

Kněz mu vyprávěl o granátech, které dopadly k jeho kostelu. O ženě a dítěti, kteří při ostřelování zahynuli. A Guruljov mu podle vlastních slov odpověděl: „Poslyš, to jsem udělal já.“ Neomlouval se. Hned dodal, že neměl jinou možnost, že musel zachránit své lidi. Tuhle historku nepřednesl u výslechu ani před soudem. Řekl ji v televizním vysílání jako anekdotu z velitelské kariéry, a nikdo ve studiu nezvedl obočí.

Kdo je Andrej Guruljov

Andrej Viktorovič Guruljov, narozený 16. října 1967, prošel klasickou dráhou ruského důstojníka. Podle profilu ukrajinské vojenské rozvědky (HUR) velel 58. armádě Jižního vojenského okruhu a od podzimu 2014 do konce jara 2015 stál v čele 12. rezervního velení, tedy přesně v období, k němuž se jeho televizní výrok vztahuje.

Dnes sedí ve Státní dumě za Jednotné Rusko. Není to marginální postava ani zapomenutý veterán. Guruljov patří k pravidelným hostům ruských politických debat, kde komentuje průběh války a navrhuje eskalační kroky. Ve stejném vystoupení, v němž popsal smrt ženy a dítěte u kostela, prosazoval útoky na Kyjev s cílem odstřihnout město od vody, elektřiny a tepla.

Povýšení jako odměna, ne jako náhoda

13. prosince 2014, tedy v době, kdy Guruljov podle vlastního vyprávění velel operacím na Donbasu, mu prezidentský dekret č. 764 přiznal hodnost generálporučíka. O necelé dva roky později, v březnu 2016, převzal podle údajů HUR Řád odvahy z rukou tehdejšího ministra obrany Sergeje Šojgua.

Časová souslednost je výmluvná. Guruljov nebyl po Donbasu odsunut na vedlejší kolej ani potichu penzionován. Systém jeho působení nečetl jako exces, ale jako zásluhu. Donbas 2014–2015 fungoval pro část ruských důstojníků jako kariérní akcelerátor, a Guruljov je toho živým příkladem.

Rozpor, který nikdo ve studiu neřešil

Nejsilnější moment celého vystoupení neleží v samotném přiznání. Leží v tom, co zaznělo vedle něj. Guruljov v téže debatě zopakoval standardní kremelskou tezi: Rusko na civilisty necílí. A vzápětí popsal, jak nařídil palbu na obytnou zástavbu u kostela, při níž zemřela žena s dítětem.

Tento vnitřní rozpor nebyl ve studiu nikým pojmenován. Nikdo se nezeptal, jak se jedno snáší s druhým. Právě to vypovídá víc než samotná věta „udělal jsem to já“. V ruském mediálním prostoru může zaznít přímé přihlášení k útoku na civilní oblast, aniž by to narušilo profesní nebo politickou pozici mluvčího. Guruljov neříkal něco navzdory systému. Říkal to uvnitř systému, který takovou řeč snáší a recykluje.

Co to znamená pro mezinárodní právo

Mezinárodní trestní soud má pro situaci na Ukrajině jurisdikci nad válečnými zločiny spáchanými na jejím území od 20. února 2014. Státní příslušnost podezřelého nehraje roli. Česká republika patří mezi státy, které situaci na Ukrajině společně postoupily ICC k vyšetřování, a je smluvní stranou Římského statutu.

Samotný televizní výrok by na obžalobu nestačil. Ale v kombinaci s dalšími důkazy (velitelskou pozicí, ověřitelným záznamem, svědectvími z terénu) může fungovat jako důkazní stopa. Článek 28 Římského statutu stanoví, že vojenský velitel nese trestní odpovědnost za zločiny spáchané silami pod jeho efektivním velením, pokud je řádně nekontroloval. Guruljovovo vyprávění jde ještě dál: nepopisuje selhání kontroly, ale přímý rozkaz.

ICC už ve věci Ukrajiny vydal zatykače na ruské vrcholné velitele včetně Šojgua a Gerasimova právě pro útoky na civilní objekty. Linie velitelské odpovědnosti tu není teorie, je to rozběhlá procesní praxe. Dokumentace výroků, jako je ten Guruljovův, má praktickou hodnotu hlavně tehdy, když je archivována, forenzně ověřena a předána vyšetřovatelům přes portál kanceláře žalobce ICC.

Proč to řekl a proč se nebojí

Guruljov se nepřeřekl. Jeho vyprávění mělo strukturu, pointu i morální racionalizaci. Neříkal „stalo se to“, říkal „rozhodl jsem se a udělal bych to znovu“. V domácím ruském mediálním prostoru takový výrok nefunguje jako riziko, ale jako demonstrace rozhodnosti a loajality.

Pocit beztrestnosti tu není iracionální. Rusko nespolupracuje s ICC, nevydává své občany a zatykače soudu ignoruje. Guruljov ví, že dokud neopustí Rusko nebo spřátelené země, žádný haagský zatykač ho fyzicky nedostihne. A doma mu totéž přiznání přináší to, co mu přineslo už v roce 2014: respekt aparátu.

Moment, kdy se generál v přímém přenosu přihlásí ke smrti ženy a dítěte a studio přejde k dalšímu tématu, není jen televizní kuriozita. Je to rentgenový snímek systému, v němž ostřelování civilní čtvrti není selhání, ale položka v životopise.