Zapomenuté sovětské rakety, z nichž jde skutečně strach. Nedoletí ani 45 km a trefí se na kilometr vedle

Když malý ropný emirát na břehu Perského zálivu podepsal kontrakt na neřízené balistické rakety z Moskvy, americký tisk to označil za první sovětský zbrojní obchod v regionu. The Washington Post tehdy napsal, že Kuvajt kupuje „za hotové, ne za ideologii“. Šlo o systém 9K52 Luna-M, v kódu NATO FROG-7, na podvozku ZIL-135LM, odpalující jedinou neřízenou raketu 9M21. Katalogový dostřel exportní konvenční verze? Zhruba 45 kilometrů. Rozptyl? Těsně pod kilometr. Na první pohled parametry, které by dnes neobstály ani v počítačové hře. Jenže Kuvajt nepotřeboval snipera. Potřeboval kladivo, které by soused viděl.

Raketa, která nemusela trefit okno

Luna-M nebyla navržená na bodové zásahy. Sovětská armáda ji zařadila jako prostředek pro ničení plošných cílů v taktické hloubce protivníka: letišť, přístavů, shromaždišť vojsk, logistických uzlů. Hlavice o hmotnosti několika set kilogramů existovala v konvenční, kazetové, chemické i jaderné variantě. Už samotný výčet možností měnil výpočet rizika pro kohokoliv na druhé straně hranice.

A tady vstupuje do hry geografie. Kuvajt měří od severu k jihu necelých 200 kilometrů, irácká hranice je blízko a za ní leží přístav Umm Kasr, poloostrov Fáo i Basra, druhé největší irácké město. Čtyřicet pět kilometrů dostřelu v tomto prostoru není handicap. Je to dost na to, aby jediný odpal ohrozil klíčovou infrastrukturu sousedního státu. Při rozptylu pod kilometr a hlavici schopné pokrýt celý areál přístavu přesnost přestává být relevantní kategorie.

Šest odpalovacích vozidel a sto dvacet střel

Na vojenské přehlídce v roce 1981 Kuvajt poprvé veřejně ukázal šest odpalovacích vozidel 9P113 a šest transportních vozidel 9T29. Podle dostupných odhadů měl k dispozici kolem 120 raket. Cordesman z washingtonského CSIS popsal kuvajtský raketový prapor jako „symbolický“ co do velikosti, ale s reálným odstrašujícím účinkem: stačil jeden odpal s těžkou hlavicí na irácký přístav a politický kalkul invaze se komplikoval.

Luna-M přitom v kuvajtských rukou nikdy nevystřelila naostro. Ani během íránských útoků na kuvajtské tankery v osmdesátých letech, ani při iráckém vpádu 2. srpna 1990. Podle Oryxu se systémy nestihly mobilizovat a byly i se zásobami střel ztraceny. Irák je podle otevřených zdrojů nejspíš začlenil do vlastní výzbroje, případně byly později částečně vráceny v rámci navracení kuvajtského majetku. Jednoznačný veřejný doklad o jejich dalším bojovém nasazení chybí.

Od Luny ke Smerči: kuvajtská obnova po invazi

Po osvobození v roce 1991 stál Kuvajt před otázkou, čím zaplnit díru v raketové kapacitě. Už v dubnu 1994 jednal s Ruskem o nákupu 27 kusů 300mm raketometů BM-30 Smerč. Volba dávala smysl: Smerč nabízel dostřel 70 až 90 kilometrů podle typu munice, přesnost kolem 190 metrů na maximální vzdálenost a hlavně dvanáct raket v jediné salvě místo jedné střely.

Srovnání obou systémů ukazuje generační skok:

Nabízí se otázka, proč Kuvajt nesáhl po americkém ATACMS s dostřelem přes 165 kilometrů, který později pořídil sousední Bahrajn. Chronologie ale ukazuje, že jednoduché srovnání pokulhává. Kuvajt vyjednával o Smerči v roce 1994, zatímco Bahrajn dostal první smlouvu na ATACMS od Lockheed Martin až v prosinci 2000 s dodáním do roku 2002. Kuvajt prostě obnovoval ztracenou kapacitu přes osvědčený ruský kanál v době, kdy americká alternativa v regionu ještě neexistovala. Kuvajtské Smerče jsou ve službě dodnes, záběry z ostré střelby na cvičení Flagpole v roce 2018 to potvrzují.

Proč zapomenuté rakety stále straší

Luna-M dnes provozují už jen okrajové armády; otevřené zdroje opakovaně uvádějí Sýrii, Libyi a Severní Koreu. Systém je technicky překonaný, náhradní díly docházejí, přesnější alternativy existují za srovnatelnou cenu. Přesto princip, na kterém Luna-M stála, nikam nezmizel.

Válka na Ukrajině to potvrdila nečekaným způsobem. Washington Post v roce 2024 popsal, jak ruský elektronický boj degraduje přesnost sofistikovaných amerických zbraní a jak Ukrajina žádala i starší neřízené rakety M26, protože kazetová submunice pokryje širokou oblast bez ohledu na signál GPS. Neřízená střela je imunní vůči rušení. To je vlastnost, kterou žádný software nedokáže nahradit.

Luna-M v kuvajtském příběhu byla „politická raketa“, levná, hrubá, ale dostatečně ničivá na to, aby soused musel počítat se ztrátami v pohraničních a přístavních zónách. Nepotřebovala trefit konkrétní budovu. Stačilo, že existovala, stála na správném místě a nesla hlavici, jejíž účinek si dokázal spočítat každý irácký plánovač.

Někdy není nejděsivější zbraň ta nejchytřejší. Někdy je to ta nejhloupější, protože proti hlouposti neexistuje protiopatření.