Partyzáni kosili nacisty, ale také rabovali a vraždili civilisty. Archivy po 80 letech odhalily, o čem historici mlčeli

Noc z 25. na 26. listopadu 1944, hora Červená v Nízkých Tatrách. Skupina ozbrojených mužů pod velením sovětského důstojníka Ivana Titovského dorazí k úkrytu, kam je přivedl místní Jozef Helebrandt. Uvnitř se skrývá deset lidí, židovské rodiny a odbojáři, kteří přežili dosavadní válku v lesích. Partyzáni je nejprve oberou o peníze, zlaté prsteny, hodinky a šatstvo. Pak je postřílejí. Těla zůstanou ležet ve sněhu. Případ se dvakrát vyšetřoval, nikdo za něj nebyl odsouzen. A po desetiletí se o něm mlčelo, protože pachatelé byli účastníci Slovenského národního povstání, tedy nedotknutelní hrdinové komunistického panteonu.

Masakr, který měl zůstat zapomenutý

Podrobnou rekonstrukci kauzy Červená publikoval historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů ve studii „Partyzán Mišo a zapomenutá vražda“ v roce 2021. Mezi přímými vykonavateli identifikoval muže přezdívané Nikolaj, Jožo, Vilo a Mišo; posledním jmenovaným byl Michal Krecul, podle Hradilka poslední žijící aktér v době publikace studie.

Poválečné vyšetřování skončilo 8. února 1947 s tím, že se „neprokázalo, že by se obvinění dopustili trestného činu“. Po krátkém znovuotevření v březnu téhož roku bylo řízení v dubnu opět zastaveno. Druhá šance přišla v roce 1966, tentokrát s přiznáními pachatelů, svědeckými výpověďmi i doličnými předměty. Vyšetřovatel přesto odmítl kvalifikaci jako válečný zločin a označil skutek za promlčenou loupežnou vraždu.

Nejpozoruhodnější detail: podnět k prověření nepřišel od disidentů ani od exilových historiků. Přišel od místní komunistické organizace v Nižné Boci v lednu 1965. Režim o zločinu věděl zevnitř. Jen ho nedotáhl k soudu.

Vysočina: kořist místo boje

Slovenský případ není ojedinělý. Regionální badatel Hynek Jurman, který téma zpracovává od poloviny devadesátých let, zdokumentoval sérii případů z moravské Vysočiny. Jeden z nejlépe popsaných se odehrál 14. dubna 1945 u Štěpánova a Olešničky: přepad maďarského štábu, po němž byli zajatci odvlečeni a uškrceni. Podle Jurmana nešlo o čistě bojovou akci, motivem byla i kořist v podobě válečného zlata.

V jeho textech se objevují i další postavy:

• Štefan Kanka – nechal devět zajatých vlasovců vodit po jednom k „přísaze“ a zabíjet zezadu; posledního údajně podřízl.
• Josef Matouš zvaný „Bezzubý Pepek“ – typ partyzána-popravčího a lupiče, po válce vězněný za další loupeže.

Jurman přiznává, že některé příběhy „vykrystalizovaly až na základě studia archivního materiálu“, tedy dodatečně oproti starší literatuře, která je nezachytila nebo záměrně pominula.

Proč se mlčelo i po roce 1989

Komunistický režim vytvořil z partyzánského hnutí nedotknutelný mýtus. Historik David Papajík ve studii o obrazu druhé světové války v učebnicích dějepisu z let 1945–2015 dokládá, že učebnice vydávané mezi lety 1949 a 1989 pracovaly s ideologicky sevřeným modelem: Sovětský svaz jako hlavní vítěz, komunisté jako klíčová síla odboje, nepohodlné události zamlčené nebo překroucené.

Pád režimu ale neznamenal okamžitý průlom. Jurman popisuje, že už po roce 1995, kdy začal svá zjištění publikovat, narážel na odpor. Argument zněl jednoduše: negativní fakta by „pošpinila odboj“. Ještě v roce 2024 konstatuje, že téma je historiky „až na drobné výjimky“ pomíjeno. Důvody jsou praktické i psychologické: jde o pramenně náročná regionální témata rozptýlená mezi místní archivy, pozdní svědectví a paměti rodin, které nemají zájem na zveřejnění.

Co archivy skutečně říkají, a co ne

Je důležité oddělit zjištění od zjednodušení. Vojenský historický ústav nepřisuzuje partyzánům v protektorátu zásadní vojenský význam, ale zdůrazňuje jejich roli pro morálku obyvatelstva, mobilizaci a destrukční akce na železnici. Většina partyzánů nebyla vrahy ani lupiči. Zároveň ale platí, že klíčovou roli v budování oddílů hrály organizační výsadky ze Sovětského svazu, s veliteli, politickými komisaři a specialisty na sabotáže. A právě v nejlépe doložené kauze stojí v čele vražedné akce sovětský důstojník.

Centrální registr partyzánských zločinů pro celé Československo neexistuje. Nelze tedy říct, že šlo o běžnou praxi. Lze říct, že existují doložené případy, a že stát o některých věděl a ani po letech je nedotáhl k soudu.

Nové čtení starých spisů

Pojem „80 let“ neznamená, že se někde otevřel zapečetěný trezor. Dokumenty z let 1944–1947 i vyšetřovací materiály z poloviny šedesátých let ležely v archivech po celou dobu. Co se změnilo, je optika a ochota je číst bez ideologického filtru. Současné učebnice už podle Papajíka dokážou zacházet s problematickou rolí partyzánů a vzdělávací rámec tlačí výuku směrem ke kritické práci s prameny.

Největší síla těchto příběhů neleží v tom, že válka byla brutální, to ví každý. Leží v tom, že stát zločiny zdokumentoval, pojmenoval pachatele, shromáždil důkazy, a pak spis zavřel. Dvakrát.