„Putin a Medveděv se teprve začnou bát.“ HIMARS s novou střelou zasáhne na 1 000 km a změní celou válku

Dne 3. června 2026 vydal Lockheed Martin tiskovou zprávu, která v obranných kruzích rezonuje dodnes. Při pozemním testu se podařilo něco, co inženýři označují za nejtěžší moment celého vývoje: hladký přechod z raketového boosteru na náporový proudový motor, takzvaný ramjet. Střela nejprve akceleruje na tuhé palivo, a jakmile dosáhne potřebné rychlosti, převezme tah ramjet, který nasává a stlačuje vzduch vlastním letem. Právě tento přechod mezi dvěma zcela odlišnými pohonnými režimy byl hlavní technickou bariérou. Teď padla. A s ní se otevřela cesta k letovým zkouškám na podzim 2026 a k dosahu, který americká armáda požaduje: více než 1 000 kilometrů z odpalovačů HIMARS a M270, které už dnes stojí na frontě.

Od ATACMS ke střele, která mění pravidla

Aby bylo jasné, co tisíc kilometrů znamená, stačí se podívat na to, co HIMARS umí dnes. Stárnoucí ATACMS doletí zhruba 300 kilometrů a do jednoho podu se vejde jediná střela. Základní verze PrSM (Increment 1), která loni v červenci dostala zelenou pro sériovou výrobu, zdvojnásobuje náklad na dvě střely v podu a prodlužuje dosah za hranici 400 km. Increment 2, poprvé letově testovaný letos v březnu, přidává vícemodový hledač schopný zasáhnout pohyblivé cíle včetně lodí.

Increment 4 je ale jiná liga. Nejde jen o silnější motor na stejném principu, jde o zcela novou pohonnou architekturu. Booster plus ramjet. Výsledek: střela, která má z mobilního odpalovače doletět dál než tisíc kilometrů, a přitom se vejde do stejného transportního kontejneru jako její předchůdkyně. Žádné nové nosiče, žádná nová logistika. Tohle je klíčové, protože HIMARS už Ukrajina má.

Co to znamená pro Rusko

Dnes končí ukrajinský hloubkový úder z pozemních odpalovačů někde kolem 300–500 km za frontovou linií. To stačí na sklady munice, velitelská stanoviště a letiště v relativně blízkém týlu. Ale ruská vojenská logistika se adaptovala: kritická infrastruktura se přesouvá hlouběji, mimo dosah.

Střela s dosahem přes 1 000 km by tuhle adaptaci znehodnotila. Podívejme se na mapu:

• Rostov na Donu, klíčový logistický uzel jižního směru, leží od Záporoží pouhých 350 km. Už dnes je teoreticky v dosahu.
• Voroněž, Kursk, Bělgorod, celé ruské zázemí podél hranice by spadalo hluboko do dostřelové obálky.
• Moskva, ze Sum je to vzdušnou čarou 569 km, z Charkova 655 km. Ze severovýchodní Ukrajiny by hlavní město bylo v dosahu. Ze Záporoží už ne, tam kalkulátory ukazují lehce přes 1 031 km.

Nejde o to, že by někdo plánoval střílet na Kreml. Jde o něco strategicky cennějšího: Rusko by ztratilo pocit bezpečí v hloubce, která ho dosud chránila. Každý sklad, každé letiště, každý velitelský uzel by musel počítat s tím, že mobilní odpalovač kdesi na ukrajinském území ho může zasáhnout. A rozptýlení logistiky na takové vzdálenosti stojí čas, peníze a operační kapacitu.

Průlom, nebo zbrojařské PR?

Tady je potřeba rozlišovat dvě věci. Technologický milník je reálný, Lockheed Martin ho oznámil s konkrétními detaily a armáda má na Increment 4 vlastní rozpočtovou linku. Zároveň ale platí, že 3. června 2026 proběhl pozemní test pohonu, nikoli letová zkouška hotové zbraně.

Časová osa z oficiálních rozpočtových dokumentů americké armády vypadá takto:

• Podzim 2026, první letové testy Lockheedovy nabídky
• Pozdní fiskální rok 2026, první projektová ocenění od armády
• 2027–2028, soutěžní srovnávací lety mezi uchazeči
• 4. čtvrtletí fiskálního roku 2028, demonstrace plného systému
• Následuje pětiletý kontraktní výkon směrem k operační způsobilosti

Pro srovnání: teprve Increment 1 loni v červenci prošel schválením pro sériovou výrobu. Increment 4 je o několik vývojových stupňů zpět. Mezi úspěšným pozemním testem pohonu a sériově vyráběnou střelou ve výzbroji leží roky testování, kvalifikace a výrobního náběhu.

Kdy by ji mohla dostat Ukrajina, a Česko?

Odpověď je střízlivá. Americká armáda si nejprve musí střelu zavést sama, a už u základní verze PrSM objednala první dodávku 400 kusů Incrementu 1. Teprve po americkém zavedení přichází na řadu exportní rozhodnutí. Veřejný harmonogram dodávek spojencům pro Increment 4 neexistuje.

Pro Ukrajinu to znamená horizont konce dekády, spíše později. Pro Česko je situace ještě vzdálenější. Armáda ČR vyřadila raketomety RM-70 z výzbroje už v roce 2010 a kompatibilní nosič typu HIMARS v inventáři nemá. Bez něj je jakákoli úvaha o PrSM čistě akademická.

Přesto má samotná existence programu strategický význam i dnes. Ruské operační plánování musí počítat s budoucností, ve které mobilní pozemní odpalovač dokáže zasáhnout cíl za tisíc kilometrů. A plánovat proti hrozbě, která ještě neexistuje, ale prokazatelně vzniká, je drahé. Právě v tom spočívá skutečná síla oznámení z 3. června: ne v hotové střele, ale v tom, že její příchod přestal být otázkou „jestli“ a stal se otázkou „kdy“.